Exkomunikace M. Lefebvra - I

(Pracovní verze.)

První část článku se snaží osvětlit zákonnost a legitimnost exkomunikace arcibiskupa Marcela Lefebvra z roku 1988, druhá část článku reaguje na „kanonickou studii“, která se snaží vyvrátit zákonnost a legitimnost této exkomunikace.

Tam, kde bylo třeba, pro osvětlení správného chápání významu kánonů, či konkrétního termínu užitého v kodexu z roku 1983, bylo užito citací kánonů kodexu z roku 1917. Citací kánonů kodexu z roku 1917 bylo rovněž užito v případě, kdy se to zdálo jinak vhodné. Citace CIC 1917 jsou z Překladu kodexu kanonického práva Prof JUDr Františka Kopa, povolení překladu: PCI Řím 22. 1. 1948, č. prot. 8/47.

První část článku se z velké části opírá o kanonickou studii Archbishop Lefebvre and Canons 1323:4° and 1324 §1:5°, Peter John Vere.

Druhá část článku sleduje omyly v katolickém učení obsažené ve zmíněné „kanonické studii“ (pokoušející se vyvrátit onu exkomunikaci), autorovu neznalost kanonického práva, Lefebvrův blud (tvrdošíjné popírání článku víry, který je nutno věřit vírou božskou a katolickou) a autorova vyjádření, jež se protiví kánonu 1373 CIC 1983.

 

---

Exkomunikace M. Lefebvra

 

Fakta

1) Dne 5. května 1988 arcibiskup Marcel Lefebvre, představený Kněžského bratrstva Sv. Pia X. (FSSPX), podepsal protokol o dohodě s kardinálem Josefem Ratzingerem, který jednal ve věci FSSPX jako zástupce Vatikánu.

2) Účelem této dohody bylo mimo jiné položení základu pro jmenování nového biskupa a svěcení kněží.

3) Dne 6. května 1988 Lefebvre oznámil, že nedostane-li od papeže svolení ke svěcení 30. června 1988, bude nucen světit i bez svolení, mimo jiné s odůvodněním, že věřící si přejí „skutečně katolické biskupy, kteří by předávali pravou víru“. Kardinál Ratringer mu hned odpovídá, aby přehodnotil svůj postoj, který je v ostrém kontrastu s tím, co bylo přijato během jejich dialogu 4. května a podepsáno 5. května.

4) Dne 30. května 1988 kardinál Ratzinger v dopise M. Lefebvrovi zopakoval, že papež je připraven urychlit obvyklý proces tak, aby biskup mohl být vysvěcen 15. 8. 1988 a byl požádán, aby dodal doplňující informace o kandidátech, dále byl vyzván, aby jasně uvedl, že se vzdává myšlenky světit 30. června 1988 a že se podřizuje rozhodnutím svatého otce.

5) Dne 2. června 1988 M. Lefebvre v dopise svatému otci oznámil, že rozhovory a setkání s kardinálem Ratzingrem ho přesvědčily, že okamžik pro upřímnou a účinnou spolupráci mezi nimi zatím nenadešel.

6) Dne 9. června 1988 Jan Pavel II. vyzývá M. Lefebvra, aby dále nepokračoval v kurzu, který manifestoval v dopise z 2. června 1988, a který, jestliže v něm setrvá, nemůže být chápán jinak než schismatický akt.

7) Dne 15. června 1988 na tiskové konferenci M. Lefebvre uvedl, že 30. června 1988 bude světit.

8) Dne 17. června 1988 kardinál Gantin poslal M. Lefebvrovi formální kanonické varování, které říká, že pokud uskuteční plánované biskupské svěcení proti konkrétním pokynům papeže, uvalí na sebe (spolu se spolusvětiteli i svěcenými) trest exkomunikace podle kanonického práva (CIC 1382).

5) Přestože byl M. Lefebvre formálně kanonicky varován, opakovaně neformálně vyzýván, aby upustil od zamýšleného svěcení, 30. června 1988, M. Lefebvre spolu s Msgr. Antonio de Castro Mayerem, emeritním biskupem Campos, Brazílie, udělil následujícím čtyřem kněžím biskupské svěcení: Bernard Fellay, Bernard Tissier de Mallerais, Richard N. Williamson a Alfonso de Galarreta.

6) Následujícího dne, 1. července 1988, kardinál Gantin vydal oficiální dekret o exkomunikaci, oznámil, že Lefebvre, Castro Mayer, a čtyři noví biskupové se dopustili biskupským svěcením bez papežského mandátu schizmatického jednání a exkomunikovali se v souladu s ustanoveními Kodexu kanonického práva (CIC 1364 § 1, a 1382). Následující den, 2. července 1988, papež Jan Pavel II. vydal Motu proprio "Ecclesia Dei", ve kterém slavnostně potvrdil exkomunikaci a existenci rozkolu.

7) Mnoho stoupenců M. Lefebvra od té doby tvrdí v tisku a ve veřejné debatě, že exkomunikace se nevztahuje na arcibiskupa Lefebvra, protože jednal pod nátlakem vážného strachu ve stavu nouze, jak je uvedeno v kánonech 1323 odst. 4 a 1324 § 1. odst. 5.

Kdo může světit?

Kán. 1013 - Vysvětit někoho na biskupa smí biskup pouze tehdy, když je jisté, že k tomu dal papež příkaz.

Trestem za nedodržení tohoto kánonu je jasně stanoveno kánonem 1382.

Kán. 1382 - Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadá do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci.

Kán. 751 - Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.

Obhajoba M. Lefebvra

Někteří tvrdí, že M. Lefebvre nebyl exkomunikován, protože v kánonu 1323, odst. 4 se uvádí:

Kán. 1323 - Žádnému trestu nepodléhá ten, kdo v době, kdy porušil zákon nebo příkaz:
4. porušil zákon nebo příkaz donucen vážným strachem, i když pouze relativně vážným, nebo z nutnosti nebo závažně nesnáze, pokud však skutek nebyl vnitřně špatný nebo nesměřoval ke škodě duše;

Zamyslíme-li se, tak zjistíme, že svěcení jistě není vnitřně špatný skutek, ale nejspíše v tomto případě směřoval ke škodě duše.

Katolická mravouka k tomu říká (Mravouka, R. M. Dacík O.P.,Olomouc 1946, str. 207 – 208):

POHORŠENÍ je snad nejčastější hřích proti lásce, který si však člověk nejméně uvědomuje. […] Pohoršení je možno pozorovat s dvojího hlediska: se strany toho, kdo koná skutek, který, buď proto, že je špatný, nebo má alespoň zdání špatnosti v očích pozorujícího, působí pohoršení, to jest uvádí pozorujícího k hříchu. […]Zkrátka je buď skutek sám v sobě špatný, a proto větší nebo menší hřích, anebo skutek sám v sobě dobrý, ale v očích pozorujících špatný, který je druhému ukazatelem cesty k hříchu. […] Nepřímo pohoršuje ten, kdo sice nezamýšlí svým jednáním kazit druhého, ale předvídá nebo má předvídat, že jeho jednání může mít zhoubný vliv na duši bližního.

Pak můžeme uvažovat o pohoršení se strany toho, kdo posloucháním, pozorováním a napodobováním druhého se stává mravně horší. To je pohoršení pasivní. Člověk se může pohoršovat nad lecjakým jednáním svého bližního a jeho pohoršení může mít důvod v nesprávném skutku druhého, anebo může být bezdůvodné. Mravouka tu rozlišuje mezi pohoršením daným, které má podklad v nesprávném skutku druhého, a pohoršením přijatým nebo vzatým, jehož podkladem byl nesprávně pochopený a špatně vykládaný skutek druhého. Mluvíme hlavně o pohoršení maličkých, které vidí nesprávnost i ve věcech objektivně dobrých. […]

Málokdo si uvědomuje, kolik a jak velkých hříchů působí pohoršení. Nejedna duše zahynula jen proto, že na ni působila zloba pohoršení. Proto Kristus mluvil s tak velkým důrazem: "Běda světu pro pohoršení! Kdo by pohoršil jedno z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby kámen mlýnský byl pověšen na jeho hrdlo a on byl pohroužen do hlubokosti mořské."(Mt. XVIII. 6. 11.)

Jiní obhájci uvádí na obranu M. Lefebvra kánon 1324, § 1 odst. 5 a § 3:

Kán. 1324 - § 1: Pachatel není zbaven trestu, avšak zákonem nebo příkazem stanovený trest se musí zmírnit nebo místo něj použít trestního pokání, jestliže zločin spáchal:
5. ten, kdo byl donucen velkým strachem, i když pouze relativně velkým, nebo z nutnosti nebo velké nesnáze, jestliže zločin byl vnitřně špatný nebo směřoval ke škodě duše;

§ 3: Za okolností, o nichž je v § 1, nestíhá viníka trest, který nastupuje bez rozhodnutí představeného.

V tomto případě musíme obhájcům M. Lefebvra dát za pravdu. Zdá se, že je vše jasné. Není.

Nic není, jak se zdá

Vzhledem k tomu, že církevní právo, stejně jako všechny ostatní právní systémy, je otevřený výkladu, církev nabízí různé normy pro výklad kanonického práva, jakož i pro řešení sporů o výklad, které mohou vzniknout mezi kánony. Jedna taková norma je kánon 16 § 1:

Kán. 16 - § 1. Autenticky vykládá zákony zákonodárce nebo osoba, kterou autentickým výkladem pověřil.

V případě kodexu kanonického práva, zákonodárce je papež Jan Pavel II. a jeho nástupci a osoby pověřené k výkladu zákona. Osoby pověřené k výkladu zákona vztahujících se k situaci M. Lefebvra byl kardinál Gantin jako prefekt Kongregace pro biskupy a Papežskou radu pro výklad legislativních textů.

Kodex nabízí i další způsob interpretace s cílem vyřešit spor, kde smysl zákona není jasný, a to odkazem na paralelní předpisy, jakož i kanonickou tradici.

Kán. 17 - Zákonům církve je nutno rozumět podle vlastního významu slov, sledovaného v textu a kontextu; jestliže význam zůstal pochybný a nejasný, je nutno použít paralelních textů, pokud jsou, a přihlédnout k účelu zákona, k jeho okolnostem a k úmyslu zákonodárce.

Jaký je tedy účel tohoto zákona, jaký byl úmysl zákonodárce při zavedení kánonů 1013 a 1382? Nejspíš stanovit mantinely pro svěcení biskupů a v případě jejich překročení, pachatele potrestat exkomunikací. Tento účel nám zdůrazňuje vědomí, že v CIC 1917, byl trest za nedovolené svěcení suspendace, teprve o něco později byl tento trest zpřísněn na exkomunikaci. Jaký byl úmysl zákonodárce s kánony 1323 a 1324? Myslím, že stěží se lze domnívat, že byly ustanoveny, aby byly užívány tak, jak jich chtějí užívat obhájci M. Lefebvra. Proč?

Proč zákonodárce vykládá kánony 1323 (odst. 4) a 1324 (odst. 5) tak, že se nevztahují na případ nedovoleného svěcení biskupů? Prakticky stejné kánony obsahoval i kodex z roku 1917 a také se nevztahovaly na nedovolené svěcení.

Kánon 6, paragraf druhý vysvětluje: „Pokud kánony tohoto kodexu obsahují dřívější právo, vykládají se s ohledem na kanonickou tradici.“

Jaká je tedy kanonická tradice kánonů 1323 (odst. 4) a 1324 (odst. 5) ve vztahu ke kánonům 1013 a 1382? Vysvětlení podá dekret zveřejnění v Acta Apostolicae Sedis 43 z roku 1951 (str. 217-218): (http://www.vatican.va/archive/aas/documents/AAS%2043%20%5B1951%5D%20-%20ocr.pdf)

"Episcopus, cuiusvis ritus vel dignitatis, aliquem, neque ab Apostolica Sede nominatum neque ab Eadem expresse confirmaum, consecraus in Episcopum, et qui consecrationem recipit, etsi metu gravi coacti (c. 2229 §3:3° [CIC 1917]), incurrunt ipso facto in excommunicationem Apostolicae Sedi specialissimo modo reservatam."

Biskup, jakéhokoli ritu nebo vážnosti, který bez pověření Apoštolského stolce nebo bez souhlasu Apoštolského stolce vysvětí někoho na biskupa a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, i kdyby byl donucen vážným strachem (etsi metu gravi coacti), upadá ipso facto do exkomunikace, vyhrazené Apoštolskému stolci.

Co se týče jednání ve stavu nutnosti, jak jej správně chápat, nám vysvětluje sv. Tomáš Akvinský:

ST I-II q. 96 a. 6 co. (http://www.krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh=)

Přihází se však mnohokrát, že zachovávati něco jest užitečné ve většině, co však v některých případech je nejvýš škodlivé. Poněvadž tudíž zákonodárce nemůže viděti všechny jednotlivé případy, stanoví zákon podle těch, která se přiházejí většinou, upíraje svůj úmysl k obecnému užitku. Pročež vyskytne-li se případ, ve kterém by zachování takového zákona bylo škodlivé obecnému blahu, nemá se zachovati. Jako stanoví-li se v obleženém městě zákon, aby brány města zůstávaly zavřeny, je to obecnému blahu užitečné ve většině; nastane-li však případ, že nepřátelé pronásledují některé občany, jimiž jest město zachováváno, bylo by městu nejškodlivější, kdyby se jim brány neotevřely; a proto v takovém případě by se musily brány otevříti, proti slovům zákona, aby byla zachována obecná užitečnost, kterou zamýšlí zákonodárce.

Avšak přece jest uvážit, že, když zachování zákona dle slov nemá náhlého nebezpečí, jemuž by bylo třeba ihned čeliti, nenáleží komukoli, aby vykládal, co je obci užitečně a co neužitečné; nýbrž to náleží pouze vládcům, kteří pro takové případy mají moc promíjeti v zákonech. Je-li však náhlé nebezpečí, netrpící takového průtahu, aby se mohlo jíti k vyššímu, tato nutnost má připojeno prominutí, protože nutnost není poddána zákonu.

Nebo

ST II-II q. 120 a. 1 co.

Odpovídám: Musí se říci, že jak bylo shora řečeno, když se jednalo o zákonech, protože lidské skutky, o nichž se dávají zákony, sestávají z jednotlivých náhodných, která se mohou měniti nekonečnými způsoby, nebylo možné stanoviti nějaké pravidlo zákona, které by v žádném případě neselhalo, nýbrž zákonodárci dbají toho, co se většinou přihází, podle toho vydávajíce zákon. Avšak zachovati jej v některých případech je proti rovnosti spravedlnosti a proti obecnému dobru, které zákon zamýšlí: jako zákon nařizuje, aby úsehovy byly navráceny, protože většinou je to spravedlivé; stává se však někdy škodlivým, třebas, když zuřivec usehoval meč a požaduje jej, když je v zuřivosti; nebo když někdo požaduje úsehovu na potírání vlasti.

Tedy v těchto a podobných případech zlem je zachovati daný zákon, dobrem však jest pominutím slov zákona zachovati to, co žádá povaha spravedlnosti a obecné blaho. A k tomu je zařízena epicheia. která u nás sluje rovnost. Z čehož je patrné, že epicheia je ctnost.

Co je to epicheia? Epicheia http://saints.sqpn.com/ncd03052.htm

Shovívavý a vlídný výklad práva, který bere ohled na to, že zákon není ve zvláštním případě z důvodu nepředvídaných okolností ze strany zákonodárce závazný. Zákonodárce nemůže předvídat všechny možné případy, které mohou nastat, a proto je rozumné předpokládat, že byly-li by ony okolnosti zákonodárci známé, umožnil by takto jednat.

Že Lefebvre špatně chápal učení o stavu nouze, potvrzuje Papežská rada pro výklad legislativních textů :

"[...] As far as the state of necessity in which Mons. Lefebvre thought to find himself, one must keep before one that such a state must be verified objectively, and there is never a necessity to ordain Bishops contrary to the will of the Roman Pontiff, Head of the College of Bishops.  This would, in fact, imply the possibility of "serving" the church by means of an attempt against its unity in an area connected with the very foundations of this unity."

Pokud jde o stav nutnosti, v níž mons. Lefebvre myslel, že se nachází, musí se nejprve mít na paměti, že takový stav musí být ověřen objektivně, a že nikdy není nutností vysvětit biskupy v rozporu s vůlí římského velekněze, vedoucí sbor biskupů. To by ve skutečnosti znamenalo možnost "služby" církvi prostřednictvím útoku na její jednotu v oblasti související se samotnými základy této jednoty.

M. Lefebvre nejednal ani podle litery zákona, ani "se neobrátil k vládci", který má pro takové případy (stav nutnosti) moc promíjet v zákonech, respektive jednal přímo proti.

Dále se někteří odvolávají na 8. odstavec kánonu 1324:

Kán. 1324 - § 1: Pachatel není zbaven trestu, avšak zákonem nebo příkazem stanovený trest se musí zmírnit nebo místo něj použít trestního pokání, jestliže zločin spáchal:
8. ten, kdo se na základě omylu, který si sám zavinil, domníval, že jedná za některé z okolností, o nichž v kán. 1323 odst. 4 nebo 5;

Pokud si M. Lefevre myslel, že jedná ve stavu nouze, byla jeho povinnost se, v případě, že nehrozilo bezprostřední nebezpečí ohrožující životy, obrátit na autoritu. Ta mu však svěcení zakázala. Pokud si myslel, že jedná pod strachem, z předchozího víme, že exkomunikace by se na něj vztahovala, i kdyby byl vážným strachem nucen reálně.

Ostatně není potřeba dedukovat, jaký měl zákonodárce úmysl se zmíněnými kánony (tak, jak by to měl zjišťovat soudce, v případě, že není zákonodárcem). Známe explicitní vyjádření úmyslu zákonodárce – papeže Jana Pavla II. – jak z osobních dopisů, tak z kanonického varování: „[…] vyzývám vás, ctihodný bratře, abyste dále nepokračoval v kurzu, v kterém pokud vytrváte, nemůže být chápán jinak než rozkolnický akt, jehož teologické a kanonické důsledky jsou vám známy.”; „[…] tlumočím vám toto kanonické varování, potvrzující, že pokud byste uskutečnil váš záměr, […], upadnete ipso facto do exkomunikace latae sententiae vyhrazené Apoštolskému stolci v souladu s kánonem 1382.” Nakonec byl potvrzen v dekretu o exkomunikaci a v motu proprio Ecclesia Dei.

Navíc, i kdyby papež jako nejvyšší soudce a zákonodárce při řešení sporu pochybil, jeho rozsudku je třeba se podřídit (v případě M. Lefebvra a jeho spoluviníků, podřídit se trestu úředně prohlášenému). Ten, kdo by se nepodřídil a rozsudek (trest) ignoroval, popíral by tím článek víry dogmatizovaný na florentském a vatikánském koncilu o plné moci papeže nad celou církví:

http://www.ewtn.com/library/councils/v1.htm#6

http://www.vendee.cz/texty/pastor_aeternus.html

1. Pročež opírajíce se o zjevná posvátných písem svědectví a pevně se držíce zřetelných a jasných dekretů jak Předchůdců Našich Římských Velekněží, tak generálních Sněmů, obnovujeme definici obecného Sněmu Florentinského, podle níž všichni věřící Christovi povinni jsou věřiti, že svatá apoštolská Stolice a Římský Velekněz nad veškerým oborem zemským má primát, a Velekněz Římský že jest nástupcem blaženého Petra, knížete Apoštolův, a pravým Náměstkem Christovým a celé Církve hlavou a všech křesťanův otcem a učitelem; a jemu že v blaženém Petrovi od Pána Našeho Ježíše Christa plná moc jest udělena, aby pásl, řídil a spravoval všeobecnou Církev; jak také v aktech oekumenických Sněmův a v posvátných kanonech jest obsaženo.

2. Učíme tedy a prohlašujeme, že Církev Římská z ustanovení Páně nade všemi ostatními má prvenství řádné moci, a že tato jurisdikční moc Velekněze Římského, pravá to moc biskupská, jest bezprostřední; a že tudíž pastýřové i věřící jakéhokoliv obřadu a důstojenství, jak jednotlivci zvláště, tak všichni zároveň, povinností hierarchické podřízenosti a pravé poslušnosti jsou jí zavázáni, a to nejen ve věci víry a mravův, ale i ve věcech kázně a správy Církve po celém okrsku zemském.

3. Takže zachována-li jest s Římským Veleknězem jednota jak v obcování, tak u vyznávání téže víry, Církev Christova jest jediným stádem pod jediným svrchovaným pastýřem.

4. Toto jest učení pravdy katolické, od něhož nikomu nelze se odchýliti beze ztráty víry a spásy.

8. A poněvadž božským právem apoštolského primátu Římský Velekněz veškeré Církvi stojí v čele, učíme také a prohlašujeme, že on jest nejvyšším soudcem věřících, a že ve všech přích oboru církevního lze k jeho soudu se odvolati. Ale soudu Stolce Apoštolského, nad nějž není vyšší autority, nikdo nesmí se vzpěčovati a nikomu není dovoleno o jeho rozsudku souditi. Bloudí tudíž od správné cesty, kdož tvrdí, že dovoleno jest z rozsudků Římských Velekněží odvolati se k oekumenickému Sněmu jakožto k autoritě vyšší Velekněze Římského.

9. Kdo by tedy řekl, že Římský Velekněz má toliko úřad dozoru nebo správy, nikoli však plnou a svrchovanou moc jurisdikční nad celou Církví, nejen ve věcech víry a mravů, ale též ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském; nebo že má toliko přední podíl, nikoli však všecku plnost této svrchované moci; nebo že tato jeho moc není řádná a bezprostřední i nade všemi i nad jednotlivými Církvemi nebo nade všemi pastýři i věřícími vesměs i zvlášť; proklet buď.

---

Pokračování zde.