Neomylnost římského biskupa

Texty Písma potvrzující Petrovo prvenství (Církev, str. 145-151)

Neporušitelnost Církve (Církev, str. 320-325)

Neomylnost Církve (Církev, str. 325-333)

Neomylnost římského biskupa (Církev, str. 338-347)

Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté (Církev, str. 354)

 

Silv. M. Braito O.P., CÍRKEV, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL, Olomouc 1946, str. 338-347

 

---

 

NEOMYLNOST ŘÍMSKÉHO BISKUPA

Zvláštního rázu je neomylnost římského biskupa jako Petrova nástupce. Ukázali jsme, že Petr měl býti hlavou celé Církve i svých spoluapoštolů. Mají-li tudíž apoštolové a jejich nástupci biskupové moc neomylně učiti, je Petr hlavou i této neomylné moci.

Proto texty, vyjadřující Petrovo prvenství, znamenají také jeho prvenství i v učitelské moci, prvenství neomylnosti. Je neomylný v učení podle zjevení jako ostatní apoštolové, ale je neomylný ještě sám a neomylný pro účastníky oné neomylnosti, je základ, klíčník, správce a utvrzovatel neomylného učení Církve, organisované hierarchicky a monarchicky.

Petr je neomylný nejenom jako apoštol, nejenom jako druzí učitelé pravdy. Je neomylný také jako skála, kterou nic nemůže otřásti, kterým teprve a jedině je Církev tak neochvějná. Spasitel přinesl pravdu, cestu a život. Proto se týká církevní neomylnost především pravdy, cesty této pravdy a života z této pravdy a pro tuto pravdu. Neochvějná musí býti tato skála především v tom, čím žije Církev na ní vybudovaná, totiž v pravdě. Petrovi je svěřeno jako správci a klíčníkovi nebeské království. Hlavní obsah nebeského království je pravda a život podle ní a z ní. Proto je Petr nejvyšším správcem a klíčníkem především této pravdy a života, čili, jak se říká, ve věcech víry a mravů království Božího.

Petr má nejvyšší svazovací a rozvazovací moc. Podle symboliky doby Kristovy to znamená, že jeho učící autorita je závazná jako autorita samého nebe, čili, že je neomylný. Tato moc byla později svěřena i ostatním apoštolům, ale Petrovi byla dána (Mt. 16, 18) ve spojení s jeho úkolem skály a klíčníka. Jako toto dvojí znamená nejvyšší moc, podobně je i tato moc svazovací moc nejvyšší, a proto odlišná od oné obecné, udělené později všem apoštolům.

Petr je nejvyšší pastýř, zástupce dobrého pastýře a Hospodina pastýře lidu. Dobrý pastýř vyhledává podle Spasitele pastvu pro ovce. Pastvu životadárnou a zdravou. Má pásti k životu ovce; duchovní ovce má pásti duchovní pastýř duchovní stravou, to je pravdou.

Slova u Lukáše (22, 31) připomínají znovu Petrovi jeho výjimečné postavení vůči stádu, vůči celé Církvi, vůči bratřím-apoštolům. Satan si žádá, aby směl tříbiti Církev Páně. Bůh to dopustí, ale v onom tříbení vždycky obstojí Petrova víra. Tak obstojí, že se bude dokonce moci Petr obraceti k svým bratřím a utvrzovati je, tříbené, navštěvované pokušením a zkouškami. Ono επιδτρευας znamená aktivně ,obrátě se' nebo adverbiálně ,obrácení'; naproti tomu διναδαι ve smyslu: bratři budou tříbeni ve své víře, ty pak je budeš utvrzovati. Má je tak utvrzovati, jako když se pastýř obrací, opravdu, fysicky, doslova k rozprášenému stádu a uklidňuje je svým pohledem upřeným na ně. Tedy neomylná bude víra Petrova. Tříbení se ho nedotkne. Naopak, jeho pevnost, neochvějnost, tedy ve víře neomylnost, bude oporou a jistotou bratřím napadeným zkouškami a pokušením. Jako měl býti Petr na věky skálou Církvi, měl na věky být jejím klíčníkem - správcem, pastýřem celého stáda a utvrzovatelem bratří. Jako měl dále trvati úřad apoštolů, měl dále trvati i úřad apoštola-skály. Ale jen zvolna skutečnou potřebou a zásahy Petrových nástupců si ujasňuje a formuluje Církev skutečnost dalšího trvání svrchovaného neomylného úřadu Petrova nástupce.

Nejstarší Otcové sice neužívají o Petrově učitelství a o učitelství jeho nástupců slova neomylnost, ale přisuzují Petrovi a jeho nástupcům prvenství ve všem, i v učitelství a v jeho způsobu. I způsob jeho učící autority je docela mimořádný. Ve vyjadřování nezměnitelných křesťanských pravd je vývoj v křesťanství. Je vývoj v terminologii. Ale Otcové líčí Petrovu učitelskou svrchovanost tak, že pouze jinými slovy vyjadřují jeho neomylnost.

Docela zvláštní poměr k římské obci měl sv. Ignác, mučedník, biskup z Antiochie. Když píše Římanům, píše jim s obzvláštní úctou jako »obci předsedající ve shromáždění lásky«.⁵⁷

Slova láska χαρις užívá k označení Církve.⁵⁸ Pro sv. Petra a Pavla vyhrazuje římské obci zvláštní místo. S touto římskou obcí »musí každý, to je věřící odkudkoli, souhlasiti pro její zvláštní přednost, neboť v ní jest zachována apoštolská tradice od těch, kteří se všech stran přicházejí«. Tak dovozuje sv. Ireneus.⁵⁹ Když chce najíti nejkratší cestou apoštolskou tradici, »která je v Církvi zachována následnictvím presbyterů« (1. c.), místo aby vypočítával apoštolskou posloupnost všech biskupů, spokojuje se s tím, že se snaží dokázati řádné biskupské následnictví »největší a nejstarší a všeobecně známé Církve, která byla založena v Římě oběma slavnými apoštoly Petrem a Pavlem«.

Ireneovo svědectví bylo příliš nepříjemné protestantům, kteří se snažili tím místem pohnouti a oslabiti je.⁶⁰ Výsledek pečlivého rozboru je tento: Ona přednost jest bezpečnost předností ne lokální nebo politickou, nýbrž přednost římské obce záleží jedině ve svrchované a první moci duchovní. Ona přednost je tak svrchovaná, že zavazuje všechny obce zaříditi podle ní svou víru. Je tedy římská obec, a to pro apoštoly Petra a Pavla, neomylným měřítkem čistoty víry.

Důležitý je závěr Ireneův, že Petrovo svrchované biskupství (jmenuje i Pavla, jakožto nejzasloužilejšího apoštola) jest zárukou neomylnosti skrze nepřetržitou posloupnost apoštolských nástupců, čili, že zaručující učitelská autoritativní neomylnost přechází na apoštolské nástupce. (1.e. III, 3.)⁶¹

Tertulián vyvozuje Petrovo dokonalé zasvěcení do svatých pravd ne pouze z důvěrného jeho poměru k Ježíši jako u jiných apoštolů, nýbrž z toho, že je ustanoven hlavou Církve. Později se snaží jako montanista dokazovati, že Petrovo vynikající místo bylo jen osobní výsadou, ironisuje papeže, že vystupuje jako velekněz a nejvyšší biskup a dává definitivní rozhodnutí (edictum peremptorium),⁶² ale i touto ironií je svědkem, že si římský biskup byl aspoň vědom této duchovní učitelské a neomylné (edictum peremptorium) svrchovanosti, jak jsme viděli v kapitole o trvání Petrova prvenství v jeho nástupcích.

Předtím však říká o římské obci: Jak je šťastna tato Církev, do níž dali apoštolové s plností učení skanouti své krvi.⁶³ V témž díle »De praescriptione« pravil o gnostikovi Valentovi, který odpadl od Církve v Římě, že se odtrhl od Církve původní pravdy.⁶⁴

Svatému Cypriánovi je římský Petrův učitelský stolec věčným základem církevní jednoty.⁶⁵ Proto musí mu býti tento učitelský stolec nadán neomylností, má-li býti jako učitelský stolec základem jednoty v učení. Na jiném místě prohlašuje tuto neomylnost římského učitelského stolce. Mluví o opovážlivosti kacířů, kteří si chtějí přivlastniti i římský stolec, »k němuž nemá přístup žádné porušení víry«.⁶⁶

Sv. Cyprián ovšem neměl ještě dosti vyjasněnou otázku poměru autority římského biskupa a ostatních biskupů. Když právě římského biskupa nepotřeboval, hájil jednostranně důležitost biskupského sboru a dovedl se ostře svářiti s papežem Štěpánem.

Podle sv. Ambrože římská Církev opakuje a neporušeně chrání apoštolské vyznání víry.⁶⁷ Pro něho platí tolikrát citované: »Ubi Petrus, ibi Ecclesia, ibi nulla mors, sed vita aeterna«.⁶⁸

A na jiném ještě místě vykládá tuto jistotu v Petrovi:⁶⁹» Víra je základ Církve, neboť ne o tělu Petrově, nýbrž o víře Petrově bylo řečeno, že nad ní nezvítězí pekelné brány, neboť vyznání vítězí nad peklem.«

Sv. Augustin bývá často nepřesně citován pro rčení: Roma locuta, causa finita. Sv. Augustin praví toto: V této záležitosti (pelagiánské) byly odeslány k apoštolskému stolci již dva sněmy. Přišly také od něho odpovědi. Tím je věc ukončena.⁷⁰ A opět jinde: Bůh položil učení pravdy na stolec jednoty.⁷¹ Proto je držitel tohoto stolce otec křesťanského lidu.⁷²

Není slabší tradice na Východě. Svědectví sv. Efréma Syrského je výrazné i lyrické zároveň. »Šimone, učedníku můj, ustanovil jsem tě základem Církve svaté a nazval jsem tě před tím skálou, protože poneseš celou mou stavbu; tys dohližitelem nade všemi, kteří mi budují Církev na zemi. Kdyby chtěli něco špatného stavěti, ty, základe, naprav je! Tys hlava zdroje, z něhož se čerpá mé učení. Tys hlava mých učedníků. Tebou budu napájeti všechny národy«.⁷³

Sv. Cyril Alex. takto vykládá místo sv. Lukáše 22, 32: »Buď oporou a učitelem těch, kteří vírou přistupují ke mně.« Sv. Epifanius mluví na slova ustanovující Petra skálou nepřemožitelnou pekelnými branami: »Oněmi branami se rozumějí kacířstva a zakladatelé kacířstev. V něm (Petrovi) všemi způsoby je upevněna víra, protože přijal nebeské klíče. Na zemi rozvazuje a v nebi svazuje.«⁷⁴ Theodor Studita píše papeži Paschalovi: »Slyš, hlavo apoštolská, postavený v čelo jako pastýř ovcí... Tys Petrem, zdobě a řídě Petrův stolec... Tobě řekl náš Kristus Pán: A ty někdy obrátě potvrzuj bratry své! Hle, teď je čas a teď je místo. Rozdrť, prosíme, kacířské šelmy prutem božského slova svého! «⁷⁵

Uzavřeme východní svědectví slovy sv. Maxima Vyznavače: »Všechny končiny země a všichni, kdo po celém světě vyznávají Pána vpravdě a správnou vírou, vyhlížejí upřeným zrakem jako ke slunci ustavičného světla k přesvaté římské Církvi a k jejímu vyznání... Od začátku totiž, co k nám sestoupilo Slovo učiněné tělem, měly za pevný základ všechny církve světa největší církev, kterou dle slov Spasitelových nikdy nepřemohou pekelné brány, jež má klíče pravé víry a vyznání...⁷⁶

Římští biskupové byli od začátku přesvědčeni o své neomylnosti jako dědicové Petrovy svrchovanosti. Čím více těžkostí se objevovalo a čím méně stačila místní autorita jen historickou cestou stanoviti ryzost učení a vyvrátiti bludy nebo zaraziti přípravu kacířstev, jež byla ještě namnoze skryta očím druhých, tím častěji a závažněji zasahovali římští biskupové v plném vědomí své neomylné učitelské autority.

Tak zvané fragmentum Muratorianum - kodifikace svatých knih Písma sv., povstalá na římské půdě, jež byla přijata celou Církví, je také dokladem velmi výmluvným.

Tento argument objevený v 18. století, je jedním z důkazů, že tato autorita byla živá, i když nemáme o ní tolik historických dokladů, kolik bychom si přáli. Mnohé ony texty mluví o římské obci jako základu a záruce. Mohl by z toho snad někdo vyvozovati, že se týká ona autorita obce a ne jejího pastýře. Ale list sv. Klementa I. korintské církvi ukazuje, že obec římská a její hlava znamenalo totéž. Klement píše jménem Obce: »Církev Boží, která žije v Římě...«

Tedy touž autoritu má na mysli sv. Ireneus, autoritu obce vyjádřenou jejím biskupem, když se odvolává na tento přípis a velebí římskou obec jako základ a záruku. Vždyť Klement psal Korintské obci právě stran hierarchické otázky. Klement je si vědom, že co píše, píše z Ducha svatého.⁷⁷

Podobné vědomí neomylnosti se projevuje v otázce slavení velikonoc, jak jsme viděli při projednávání římského prvenství. Římští biskupové vedou dlouhý spor o to, že je třeba jejich rozhodnutí uposlechnout, ať jsou jakékoli zvyky jiných obcí a církevních oblastí. Stejně v otázce odpouštění těžkých hříchů za Kalista. Papež autoritativně prohlašuje na základě své svrchované moci pravdu a oprávnění svého milosrdenství. Je to otázka věroučná, a Kalist ji řeší autoritativně, jak vidíme z jizlivých poznámek Tertuliánových o veleknězi a biskupu biskupů... Vidíme, že Kalist rozhoduje tuto při na základě své učitelské neomylné svrchovanosti.

Ve sporu o platnosti křtů udělených kacíři zavrhuje papež Stěpán (+ 257) rozhodnutí mnoha synod, poslaná mu z africké církevní provincie. Hrozí vyobcováním. Cyprián a Firmilián odporují sice Štěpánovi, ale Církev následuje Štěpána a ne jich.

Z nejbližších dějin vidíme, že římští biskupové zavrhují ve vědomí své autority kacířstva. Damasus odsuzuje macedoniány a apollinaristy, Inocenc I. a Zosimus pelagiány, Celestin I. Nestoria, Lev Vel. Eutycheta a monothelety.

I vůči koncilům uplatňují své autoritativní místo. Předsedají sněmům svými legáty a vyhrazují si potvrzovat usnesení sněmů a činí závislou jejich platnost na tomto potvrzení. Někdy žádají i od koncilů přijetí svých rozhodnutí bez sněmovních úvah. Tak Lev I. vůči koncilu chalcedonskému.

Papežové vystupují jako rozhodčí pravověrnosti v rozličných osobních sporech, když se ujímají práva jako ochránci a rozhodčí pravověrnosti. Athanáš, Cyril Alex., Jan Zlatoústý, patriarcha sv. Ignác hledají v Římě ochranu své osoby pro pravověrnost, pro kterou má římský biskup neomylné porozumění, a proto i možnost ochrany. Synoda v Sardikách 343 přiznává římskému biskupovi právo přijímati takové rozhodčí záležitosti z celého světa. I kacíři uznávají tento neomylný rozhodčí úkol, když se také ucházejí o schválení svých názorů u římských biskupů. Ve II. století již jdou do Říma Cerdon, Valentin, Marción.⁷⁸ Ve III. století hledají rozhodnutí v Římě Nestorius, Eutyches, Sergius, Pelagius a Celestin.

Papežové předpisují jako nejvyšší a neomylní učitelé formule vyznání víry, formule, které mají ujasniti pravověrnost obviněných. I v tom vystupují jako nejvyšší rozhodčí pravověrnosti, když stanoví rozhodující a pravověrnost rozeznávající formule. Máme slavnou takovou formuli (Hormisdy, 528) podepsanou 250 východními biskupy vtaženými do rozkolu Akaciova. V ní čteme: »Na apoštolském (Petrově) stolci bylo vždy, zachováno náboženství bez poskvrny.«⁷⁹ Tak můžeme shrnouti: To není nové dogma. Vatikánský sněm prohlásil slavně jen to, co Kristus svěřil Petrovi, čím žila církev římská. Římští biskupové si byli od nepaměti vědomi, že Petrovi bylo svěřeno neomylné autoritativní učení celé Církve a oni že jsou jeho pravoplatnými nástupci i v této neomylné učitelské svrchovanosti. Pozdější učení a theologie jen jasněji a systematicky vyslovují víru předchozích staletí. Tak máme historicky zjištěnu souvislost mezi slovy Kristovými ustanovujícími Petra skálou, klíčníkem, pastýřem a utvrzovatelem celé Církve, a mezi koncilem vatikánským, který prohlašuje trvání tohoto úřadu a jeho svrchovanosti v osobě nástupce Petrova, římského biskupa.

Sv. Tomáš shrnuje učení Otců a theologie, celé tradice před sebou. Podle něho má římský biskup za úkol »stanoviti vyznání víry a definitivně určiti, co patří k víře a co ode všech musí být přijato.« (2. II. 1, 10;) Vyvozuje to světec ze slov: Obrátě, potvrzuj bratry své! Prohlašuje (De pot. q. X, art. 4, ad 13), že papež má právo vykládati vyznání víry svou vlastní autoritou, třeba beze sněmu, jejž, jak praví moudře, není možno vždycky svolávati.

Neomylnost pasivní celé Církve (že věří neomylně) je podle Andělského učitele založena na neomylnosti aktivní nejvyššího římského učitele: »Obecná Církev nemůže blouditi, protože ten, jenž byl ve všem vyslyšen pro svou uctivost, řekl Petrovi, na jehož vyznání byla založena Církev: »Já jsem za tebe prosil...« Podobně 2. II. 2, 6 k 3: Obecná Církev nemůže blouditi, protože řekl Pán (Lukáš 22): Já jsem za tebe prosil. - Ve svém výkladu k Mt. 16, 18 dí: Především se nerozboří Petrův dům, který je vystavěn na skále. Mohou ho dobývat, ale nebude dobyt. (Impugnari potest... expugnari non potest!) V Cařihradě byli kacíři a zmařena tam byla snaha apoštolů; jedině Petrova církev zůstala neposkvrněná. Proto Lk. 22, 32: Já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A to se týká nejen Církve Petrovy, nýbrž i víry Petrovy.

Právní podklad učitelské neomylnosti římského biskupa je jeho nástupnictví po sv. Petrovi. Proto nikdo, ani římské kongregace, nemohou míti podíl na této neomylnosti. Jen kdyby papež slavnostně prohlásil, že ten či onen výrok přijímá za svůj a prohlásil ho za obecně závazný, mohl by to býti výrok neomylný. Protože ona neomylnost byla dána Petrovi jakožto hlavě učitelské církevní moci, není neomylný také každý úkon jeho učitelského úřadu. Aby to byl úkon neomylný, je třeba, aby to byl úkon úřední, opírající se o nejvyšší učitelskou jeho autoritu, jako závazný pro všechny, a to bezpodmínečným souhlasem; musí být slavnostně prohlášený a definitivně řešit nejasnou otázku. Posléze musí se to týkati zjevených pravd víry a mravů z této víry. O tom nyní.

 

56 Hefele: Konziliengeschichte I, 20.

57 Ad Rom., předml.

58 Ad Trallenses III, 2; XIII, 1.

Ad Philad. XI; 2.

59 Adv. haer. III, 2, 2.

60 Výsledek studie této otázky shrnul výborně Dieckmann: De Ecclesia II, 107-110. Viz také Esser: Das Irenӓuszeugnis für den Primat der röm. Kirche. Týž: Nochmals das Irenӓuszeugnis für den Primat der römischen Kirche. (Theologie und Glaube 1922; S. 334-362.) Je to vítězná polemika s Kochem: Irenӓus über den Vorzug der römischen Kirche. Theolog. Studien 1921, S. 93.

61 1. c. III, 3, 3: »V tomto řádě a posloupnosti přišla církevní apoštolská posloupnost až na nás a je to rozhodující důkaz, že je to táž životodárná víra, kterou přichází Církev od apoštolů, že jej až dosud uchovává a vpravdě nám podává.«

62 De pudicitia XXI.

63 De praescript. XXXVI.

64 Ab ecclesia authenticae regulae abrupit. 1. c.

65 De unitate Ecclesiae.

66 Epist. 59, 14.

67 Epist. 42,5.

68 In Ps. XL, 30.

69 De incarn. V.

70 Jam de hac causa duo concilia missa sunt ad sedem apostolicam, inde etiam rescripta venerunt. Causa finita est. Sermo 131, 6.

71 Epist. 105, 16.

72 Epist. 43, 5.

73 Sermo IV; u Lamy I, p. 74.

74 Ancorat. IX.

75 PG. t. XXIX, co1. 1151.

76 PG. t. 91, col. 138.

77 Ad Cor. V, 63, 2. »Kdo je neposlušný toho, co skrze něho praví Ježíš Kristus, jest v hříchu a propadá velkému nebezpečí.« 59, 1.

78 Adv. haer. I, 27.

79 Denz. 171.