Neopatrnost a její dcery

První skupina hříchů proti opatrnosti se druží okolo neopatrnosti. Dvojím způsobem může být neopatrnost hříšná. Předně tehdy, když schází člověku, který ji měl mít. Nikdo nebude vinit dítě z hříchu neopatrnosti; ale zanedbá-li člověk dospělý tuto ctnost, nepečuje-li o její získání a její růst, bude se dopouštět různých nerozumností, které zavinil nedostatkem opatrnosti. Nedostatek opatrnosti je u něho následkem nedbalosti, a ta není nikdy bez hříchu.

Druhým způsobem hřeší člověk neopatrností, když jedná proti radě vlastního rozumu a proti radě zkušených, a takto pohrdá jak radou vlastní opatrnosti, tak zkušeností druhých. A tu bývá nezřídka i smrtelný hřích, když člověk opovrhuje poučením, které mu dává Bůh v Písmě nebo svými zástupci, a svým jednáním se vydává v nebezpečí ztráty spásy.¹³

Ruku v ruce s neopatrností jde ukvapenost. Člověk ukvapený se žene ve svém jednání tak, že se mu nedostává dosti času k potřebné úvaze. Proto jedná velmi snadno nerozvážně a klopýtá v mravním životě, tak jako klopýtá a padá člověk, který se žene zbrkle za svým cílem a nevidí překážek, jež jsou mu v cestě. Ukvapenost je velmi nebezpečná v mravním snažení. Nejednou lituje člověk, že si nedopřál času k úvaze a že se dal strhnout svou povahou k ukvapenému skutku, který má snad dalekosáhlé následky.

Nepozornost je další dcerou neopatrnosti. Čím je vážnější skutek, který má být vykonán, tím je třeba větší opatrnosti. Opatrnost pak musí radit, soudit, a k tomu je třeba dbát všech okolností, které tvoří mravní hodnotu skutku. Jedná-li člověk ukvapeně, jedná zároveň nepozorně, to jest nedbá těchto okolností utvářejících lidský skutek, nedbá zásad, které by ho přivedly k náležitému úsudku. Nepozornost je proto hříchem, který těsně souvisí s ukvapeností a jeho výsledkem je neopatrné jednání.

K těmto nedostatkům opatrnosti se pak druží nestálost, která odmítá uskutečnit to, co rozum poznal jako, dobré a uznal za vhodné vykonat. Člověk nestálý mívá plno dobrých úmyslů a předsevzetí, dovede často mluvit velmi moudře o chybách svých i cizích, ale když přijde k činu, vzdává se. Snad tu a tam se vzchopí pod vlivem hlubokého citu, ale jakmile cit vyprchá, necítí sílu nésti břímě mravního řádu. Vidí, co by měl učinit, protože rozum ukazuje, radí dobře, ale nemá odvahu převésti úmysl v čin.

Řečené hříchy, jak ukazuje sv. Tomáš, mívají svůj pramen v nečistotě. "Potěšení nejvíce porušuje hodnocení opatrnosti a zvláště potěšení smyslné, které celou duši schvátí a táhne k smyslovému potěšení. Dokonalost opatrnosti a kterékoliv rozumové ctnosti však spočívá v odvrácení od smyslového."¹⁴

K uvedeným hříchům proti opatrnosti můžeme řaditi také nedbalost, chápeme-li ji jako nedostatek péče, kterou měl rozum vynaložit k tomu,aby účinně zasáhl vzhledem k vykonání příslušného skutku.

13 Theol. summa, ot. 53. čl. 1.

14 Tamtéž čl. 6.

R. M. Dacík O.P., MRAVOUKA, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL, Olomouc 1946, str. 223 - 224