Neporušitelnost Církve

Texty Písma potvrzující Petrovo prvenství (Církev, str. 145-151)

Neporušitelnost Církve (Církev, str. 320-325)

Neomylnost Církve (Církev, str. 325-333)

Neomylnost římského biskupa (Církev, str. 338-347)

Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté (Církev, str. 354)

 

Silv. M. Braito O.P., CÍRKEV, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL, Olomouc 1946, str. 320-325

 

---

 

NEPORUŠITELNOST CÍRKVE

Protože je Církev jediným zřízením obsahujícím prostředky Kristova spasení, jest nejenom nutná, nýbrž také nezměnitelná, neporušitelná. Je taková, že se ani nemůže odchýlit od cíle a prostředků stanovených a daných Kristem, a je taková, že se ve své podstatě také opravdu nezměnila.

Je to podstatná vlastnost milostí Církvi daná, vyplývající z jejího určení. Je neporušitelná v své podstatě, v svém cíli a v svých prostředcích, Jest a musí na věky zůstati taková a tak jednati, jak Kristus určil při jejím založení. Církev Kristova je neporušitelná, protože má

a) trvati stále,

b) nemůže být porušena v prostředcích, to jest v pravdách a svátostech;

c) má v sobě princip této neporušitelnosti.²⁵

Jestli Kristus odevzdal své Církvi všechny své pravdy, celé ovoce svého vykoupení, a tak připjal osud jednoho každého k této své dědičce a zprostředkovatelce, pokud trvá cíl Kristem Církvi daný, potud trvá závaznost hledat a nalézat cíl všech jen v této Církvi; proto musí býti tato Církev neporušitelná. Musí míti v sobě božskou sílu, která by ji chránila před bludem, která by nedopustila, aby se odchýlila od cíle nebo neviděla své poslání, či zradila prostředky a úkoly sobě svěřené.

Církev se může a musí měniti ve svých vnějších formách, v podružných prostředcích, ve způsobu, kterým podává své pravdy a svátosti; vždyť je živou společností, která je postavena do živé doby a musí odpovídati životnosti své úlohy, která má zachytiti lidi všech povah, potřeb a ustrojení. Ale nemůže se měniti v pravdách samých. Může některé občas zvláště zdůrazňovati, když to žádá doba a její potřeby, může z hlubokých pravd rozvinouti jejich skrytý sice, ale skutečný obsah, může je přesněji než dosud vyjádřit, ale nemůže objeviti nové pravdy, cizí dosavadním. Nemůže zamítnouti, co bylo až dosud pravdou, a nahraditi to pravdami novými, nemá moc postaviti pravdy odporující tomu, co až dosud bylo jako pravda podáváno.

Kristus chtěl míti svou Církev viditelnou, hierarchicky a monarchicky zřízenou. Proto musí jeho Církev vždycky býti taková a nesmíme čekati Církev jinou, duchovní, nebo hořekovati, že dnešní Církev se odklonila od myšlenky Kristovy a že je třeba vrátiti zase Církev Kristovu zřízení. Nezměnila se a nemůže se změniti. Je dnes jako v prvých dobách postavena do světa, poslána k lidem, naplněna Kristem a Duchem svatým, aby lidi, s tělem i duší, vedla v duši viditelnými znameními k nadpřirozenému cíli, kde bude naplněno království Boží - Církev budoucích věků.

Církev je království Boží, které připravuje v duších a ve světě příští věčného království Božího. Věčné má být ono království Boží podle proroků. Proto musí dovésti Církev - prozatímní a přechodné království Boží - až k věčnému jeho naplnění. Proto musí trvati Církev na věky, až do příchodu slavného království Božího Církve vítězné. Prorok Izaiáš prorokoval s Danielem věčné království Mesiášovo,²⁶ a archanděl Gabriel Marii ohlásil podobně věčné královstí: »Tento bude velký a Synem Nejvyššího slouti bude a dá mu Pán Bůh stolec Davida, otce jeho a bude vládnouti v domě Jakubově na věky a království jeho nebude konce.« (Luk. 1, 32.)

O tomto království, které Spasitel sám nazval Církví, prohlásil, že brány podsvětí, smrti, rozkolu ji nepřemohou. (Mat. 16,18.) Církev bude nejen věčně trvati, nýbrž bude věčná její nezměnitelnost v pravdě. Kristus sám bude se svou Církví až do skonání světa. (Mat. 28, 20.) Jeho vítězství je zárukou vítězství i pro jeho stádečko: Nebojte se, já jsem přemohl svět. Protože je Církev podstatně spojena s Kristem, je nesmrtelná a nepřemožitelná jako on.

I život a působnost Církve jsou zaručeny neporušitelností. Spasitel slibuje a uděluje své Církvi Ducha sv., který bude síliti svou Církev v dobách zkoušky, aby vytrvala a nekolísala, protože bude Duchem útěchy a poslaným na pomoc, a bude strážcem pravdy, protože Duchem pravdy, který připomene veškerou Kristovu pravdu. (Jan 14, 16.)

Svatý Pavel mluví o Kristu a jeho Církvi, že věčné království nastane teprve tehdy, až Kristus odevzdá časné království (Církev) Otci. »Musí totiž kralovati, dokud nepoloží všechny nepřátele pod nohy své.« (1 Kor. 15, 25.)

Církev tu bude a bude konati oběť Kristovu tak dlouho, dokud on nepřijde k naplnění svého království: Kolikrátkoliv budete jísti tento chléb a píti tento kalich, budete hlásati smrt Páně, dokavad nepřijde«. (1 Kor. 11, 26.)

Čili Církev tu bude věčně, Kristem je věčná, věčná a nezměnitelná v Kristově pravdě pro Ducha svatého, věčná v oběti Páně. Věčná ve křtu, který na věky je branou do království Božího. Věčná a neporušitelná je Církev pro Boží věčnost své hlavy - Božího Syna, věčného a nesmrtelného.

Církev je neporušitelná a trvalá právě i jako přechodné období věčného království. Tak dlouho tu musí být, pokud nepřejde v Boží království. Taková je Církev podle podobenství o poli s koukolem a pšenicí, které obojí nese až do posledních dnů. Právě proto je Církev neporušitelná a nezměnitelná, protože má hledat hříšníky a ztracené ovce. Pokud poslední ztracená ovce do naplnění království nebeského nebude spasena, pokud nebude úroda pšenice vyvolených z Církve svezena do stodol věčného království, bude tu státi pole Církve dozrávající, Církve putující, hledající ztracené ovce.

A tak se vracíme k otázce podstaty Církve. Těsné spojení s Kristem náleží nutně k podstatě Církve, protože jinak by nebyla vnitřně, podstatně neporušitelná. Lidská přirozenost je porušená a vše, co je svěřeno nebo složeno do porušené přirozenosti, propadá této porušenOsti. V dějinách Církve vidíme ustavičně tento zápas mezi lidskou porušeností a věčnou neporušitelností Církve. Přes všechny lidské slabosti, kterým mnohé pravdy nevyhovují, drží se Církev nesmlouvavě neporušené pravdy. Přes všechny hříchy a špatnost lidí v Církvi Církev nehyne. Ze všeho ponížení vstává vždy znovu. Neviditelné milosti působí viditelně a posvěcují a v životě vždy udržují viditelnou Církev jako společnost, která jediná nehyne slabostí, špatností a ubohostí svých členů. Žije z Krista, čerpá z něho jeho věčný, neporušitelný život, a proto je sama neporušitelná. Duch sv. bdí nad jejím učením, a proto je možné zjistiti, že učení viditelné Církve je neporušené a neporušitelné. Z téhož důvodu, právě z této podstaty Církve jako společnosti Kristovy, plyne další podstatná vlastnost Církve, totiž její neporušitelnost a neporušenost v pravdě a v učení, totiž neomylnost.

Svatí Otcové podobně vyvozují neporušitelnost Církve z jejího podstatného spojení s Kristem a z její vlastnosti přechodného stavu království Božího, které přes viditelnou a putující Církev dojde do království Božího Církve vítězné, naplněné ve věčnosti.

Tak se modlila nejstarší církevní liturgie, zachovaná v Didaché:²⁷ »Rozpomeň se, Pane, na Církev svou, abys ji osvobodil ode všeho zlého a abys ji shromáždil v království své, které jsi jí připravil«.

Sv. Ignác vyvozuje neporušitelnost Církve ze skutečnosti, že jí byla Kristem vdechnuta.²⁸

Svatému Ireneu je rovněž Duch sv., přebývající v Církvi, zárukou neporušitelnosti a jisté charisma pravdy, svěřené Církvi.

Později tesá tuto pravdu sv. Augustina ostře do kamene svých silných slov proti donatistům: »Nikdo neshladí ze země Církev Boží; On přislíbil celý svět, ona jej celý naplnila«.³⁰

Sv. Augustin uvádí za důvod právě ono spojení s Kristem a zasnoubení Krista s Církví, které je nerozlučitelné.

Než Kristus odešel k Otci, uzavřel své dílo. Uzavřel a zabezpečil. Ani stínem nenaznačil, že by někdy mohlo Církev nahraditi nebo vystřídati jiné zřízení. Kristus spravuje nyní neviditelně svou Církev, a musí trvati na věky jeho zřízení stran Božího království v Církvi. Dále Kristus složil do této Církve všechny své prostředky k dosažení spásy. Proto musí na věky trvati Církev v celém tomto svém zřízení zprostředkujícím spasení. Věčný, neporušitelný a nutný je cíl Církve, totiž naplnění království Božího a naše spasení. Žádný jiný prostředek nebyl Kristem ani slíben, ani povolen, ani ustanoven. Proto musí na věky; neporušená a neporušitelná, trvati jeho Církev.

Církev se sama na sebe dívá jako na jednu a svatou a obecnou, a pro všecky tyto vlastnosti musí býti neporušitelná. Církevní dějiny jsou velkým důvodem věřitelnosti tohoto článku víry, že Církev je Božího původu a že je neporušitelná. Žádné otřesy, zkoušky, pronásledování, ani pohoršení, zbabělost a malodušnost lidí v Církvi, i vynikajících jejích členů, ji dosud nezničily, ani ji podstatně nezměnily. Dovede se přizpůsobit potřebám, aniž změní svou podstatu.

 

 

25 Schultes; De Ecclesia, p. 277.

26 Iz. 9, 7: Et super regnum ejus sedebit ut confirmet illud et corroboret judicio et justitia amodo et usque in sempiternum.

Dan. 2, 44: In diebus autem regnorum illorum suscitabit Deus coeli regnum, quod in aeternum non dissipabitur...

Dan. 7, 13: Potestas ejus, potestas aeterna quae non auferetur et regnum ejus quod non corrumpetur.

27 Didache X; 5.

28 Ad. Ephes. XVII, 1.

29 Adv. haer. III, 24, 1.

30 Epist.43, c. 17.