Exkomunikace M. Lefebvra - II

První část článku zde.

---

Ad „Kanonická studie“

Omyly v katolickém učení

Dokument obsahuje omyly v katolickém učení.

V dokumentu se dočteme:

„Pokud je vláda jistým způsobem zasažena a nakažena duchem modernistických herezí, jež pronikly do Církve skrze dokumenty II. vatikánského koncilu jako Lumen Gentium (která podává novou definici Církve (§8) v rozporu s tím, co Církev učila přes 19 století a dokonce ji staví do rozporu s ní samotnou);“ (str. 27)

Obecně se má za to, že modernistickou herezí myslí použití slovesa „subsistit in“ a dále poslední větu následujícího odstavce:

http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19641121_lumen-gentium_cs.html

To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (12)((12/Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).)) Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (13)((13/Výraz „Svatá (katolická, apoštolská) římská církev“ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).)) Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.

Kongregace pro nauku víry na to odpovídá ve svém dokumentu: Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8058

První otázka: Změnil 2. vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?

Odpověď: 2. vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.

Právě to vyjádřil s krajní zřejmostí Jan XXIII. na začátku Koncilu. Pavel VI. to potvrdil a takto to vyjádřil během promulgace konstituce Lumen gentium: „Zdá se, že nelze učinit lepší komentář, než říci, že tato promulgace na tradiční nauce opravdu nic nemění. To co chtěl Kristus, chceme my také. To čím byl, zůstává. To co po staletí Církev učila, učíme my také. Jen to, co bylo jednoduše prožito, je nyní vyjádřeno; to co bylo nejisté, je zřejmé; to co bylo rozjímáno, diskutováno a bylo částečně kontroverzní, dostává nyní klidnou formulaci“. Tento úmysl chtěli biskupové opakovaně projevovat a uskutečňovat.

Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi?

Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní společenství“, které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil. „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“.

V dogmatické konstituci Lumen gentium je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této zemi.

Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny, ale slovo „subsistuje“ může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím… církev jednu); a tato „jedna“ Církev subsistuje v katolické Církvi.

Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“?

Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě.

„Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“.

To opakuje Kongregace pro nauku církvi v dokumentu Dominus Iesus:

Výrazem „subsistit in“ chtěl 2. vatikánský koncil uvést v soulad dvě doktrinální tvrzení: na straně jedné, že Kristova církev navzdory rozdělení křesťanů nadále plně existuje pouze v katolické církvi – a na straně druhé, že „mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ tedy v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví. Avšak co se týká těchto posledních, je třeba tvrdit, že jejich hodnota „se odvozuje z plnosti milostí a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“.

Interpretace těch, kdo by na základě formulace „subsistit in“ došli k tezi, že jediná Kristova církev může existovat i v nekatolických církvích a církevních společenstvích, je proto v rozporu s autentickým významem koncilního textu Lumen gentium. „Koncil zvolil naopak slovo subsistit právě proto, aby objasnil, že je jen jedna ,subsistence‘ pravé církve, zatímco mimo její viditelnou strukturu existují jen „elementa Eclesiae“, které – jsouce prvky téže církve – směřují a vedou ke katolické církvi.“ (Kongregace pro nauku víry, Notificazione sul volume „Chiesa: carisma e potere“ – P. Leonard Boff, AAS 77 [1985], 756–762).

Sloveso „subsistovat“ také osvětluje Tomáš Machula, Ph.D., Th.D.

http://www2.tf.jcu.cz/~machula/tomismus/24.htm

V 8. článku Lumen gentium nacházíme větu mluvící o jediné Kristově církvi: „Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje v katolické církvi…” V českém vydání je v závorce uvedeno „uskutečňuje se“, což je ale nepřesný a zavádějící překlad. Pak se dostáváme do tragikomické situace, kdy dané místo konstituce někteří interpretují jako relativizaci jedinečného postavení katolické církve, což jedni vítají, jiní odsuzují. Ve skutečnosti zde dané slovo zdůrazňuje, že církev Kristova existuje v katolické církvi ne jako pouhý akcident, ale podstatně, sama o sobě. Takže jde vlastně o zesílení slova „existuje“. Nezapomínejme, že byť koncil ukončil (nezdravý) monopol novotomistické teologie, koncilní otcové byli vyškoleni v latinské terminologii formované tomismem. Porozumět tomismu je tedy třeba i pro ty, kteří ho chtějí překročit nebo překonat.

Co se týče věty „Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“, zde někteří tvrdí, že nejde o „prvky posvěcení“ nýbrž o „vestigia Ecclesiae“ (stopy Církve). Jestliže Georg May definuje ony stopy Církve jako to, co má spásnou sílu a uvážíme-li, že nelze, aby něco mělo spásnou sílu, aniž by posvěcovalo, je tato výtka o stopách Církve lichá.

Také předkoncilní literatura implicitně obsahuje zmínky o „prvcích posvěcení a pravdy“, když mluví o známce Církve Kristovy u pravoslavných v částečném smyslu:

„Známky pravé Církve Kristovy neshledáváme u církví pravoslavných (východních odloučených křesťanů). Není u nich především známka apoštolskosti v plném smyslu.“ Ve světle víry - katolická věrouka, Doc. Dr. Antonín Salajka, Olomouc, 1948, str. 182

„Vypravuje se však o některých zázracích v církvi pravoslavné (např. u Jana z Kronstadtu, Serafina ze Sarova aj.). Staly-li se skrze ně určité zázraky, tedy nebyly potvrzením učení odchylného od Církve katolické, nýbrž jen potvrzením článků pravé víry, např. božství Kristova apod. Setkáváme se ovšem u pravoslavných křesťanů též s mravní ušlechtilostí i se snahou po dokonalosti (řeholní život), ba v dobách pronásledování křesťanství i s hrdinskými ctnostmi.“  Ve světle víry - katolická věrouka, Doc. Dr. Antonín Salajka, Olomouc, 1948, str. 183

„Kristus ovšem může vykonávat a vykonává svůj vykupitelský vliv i sám, přímo. Tak rozuměli středověcí theologové učení o Kristu-hlavě všech, na které si zasloužil míti vliv, na které ho může vykonávat a vykonává. Protože pak Kristus je nerozlučně spojen s Církví, můžeme říci, že jaksi patří nepřímo, skrze Krista k jeho Církvi.“ Církev, Studie apologeticko-dogmatická, Dr Silv. M. Braito O.P., Olomouc, 1946, str. 319

Na straně třetí vidíme další omyl:

„[...], novým způsobem se hovoří o účasti lidu při celebraci Nejsvětější Oběti. To položilo základ pro dnes všeobecně praktikovanou víru o všeobecné „koncelebraci" kněze se svými věřícími při Mši sv.. Tento názor byl s velikou precizností odsouzen Piem XII. v encyklice Mediator Dei.“ (str. 3)

Není pravda. Zaprvé autor odkazuje na encykliku zveřejněnou v ASS 1947, na str. 533, tam se ale žádné takové odsouzení nenachází. Odsouzení toho, „že jen lidu se dostává pravé kněžské moci, zatím co kněz jedná pouze z úřadu, který mu svěřila obec“ je na straně 553. Každopádně se jedná o „slaměného panáka“. Žádným novým způsobem se v novém Misálu nemluví o účasti lidu, žádná „všeobecně praktikovaná víra o všeobecné ‚koncelebraci‘“ neexistuje. Vyjádření v novém Misálu jsou v souladu s encyklikou Mediator Dei.

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_20111947_mediator-dei_en.html

http://katolikrevue.ath.cx/biblioteka/mediator_dei.htm

79. Je tedy nutné, ctihodní bratři, aby všichni věřící považovali za svou hlavní povinnost a za nejvyšší důstojnost účast na eucharistické oběti; a to ne trpně, netečně a roztěkaně, nýbrž tak soustředěně a horlivě, že jsou co nejúže spojeni s nejvyšším veleknězem dle slov apoštolových: „To smýšlení mějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši“ (Filip. 2,5), že spolu s ním a skrze něho obětují a spolu s ním se posvěcují.

Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy. (MD 31)

84. [...] ; je však  třeba říci, že i věřící obětují dar, ovšem v jiném smyslu.

85. Velmi jasně to prohlásili někteří Naši předchůdci a církevní učitelé. „Nejenom kněží obětují – tak Innocenc III. nesmrtelné paměti – nýbrž i všichni věřící; neboť co se zvláštním způsobem dokonává službou kněží, to se děje povšechně přáním věřících“ (De Sacro Altaris Mysterio, 3,6). Je dobré uvést v této souvislosti alespoň jeden z mnoha výroků svatého Roberta Bellarmina: „Oběť – praví – se přináší především v osobě Kristově. Proto obětování, které následuje po proměnění, dosvědčuje, že celá církev souhlasí s obětováním vykonaným Kristem a spolu s ním obětuje“ (De Missa, 1. cap. 27).

86. Rovněž obřady a modlitby eucharistické oběti neméně jasně naznačují a ukazují, že obětní dar přinášejí kněží ve spojení s lidem. Vždyť nejen přisluhovatel svatých tajemství po obětování chleba a vína, když se obrátí k lidu jasně říká: „Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha, Otce všemohoucího“ (Římský misál, mešní řád), nýbrž i modlitby, jimiž se přinášejí Bohu božský obětní dar, jsou pronášeny většinou v množném čísle; v nich je také nejednou naznačováno, že i lid má účast na  této vznešené oběti jako spoluobětník. Říká se na příklad: „Za které ti přinášíme, nebo kteří tobě přinášejí … tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal … My služebníci tvoji ale i lid tvůj svatý, přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou“ (Tamtéž, mešní kánon)

87. Není ani divu, že věřící jsou povýšeni k takové důstojnosti. Vždyť očistnou koupelí křtu se všichni křesťané stávají údy tajemného Těla Krista-kněze a pro nezrušitelné znamení, které se vtiskuje do jejich duše, jsou určeni k bohoslužbě; a tak se přiměřeně svému stavu stávají účastnými kněžství Kristova.

Když se pak říká, že zároveň s knězem obětuje lid, netvrdí se tím, že údy církve nejinak než sám kněz vykonávají viditelný liturgický obřad – což přísluší jedině knězi Bohem k tou určenému – nýbrž že spojuje svá přání chvály, prosby, smíru a díkůčinění s přáním či úmyslem kněze, ano, samého nejvyššího Kněze, aby byly podány Bohu Otci  při obětování obětního daru a také vnějším obřadem kněze. (MD 92)

Autor ukazuje své nepochopení článku 7. Generální instrukce k Novus Ordo Missae z r. 1970, v dokumentu je napsáno:

„In misa seu Cena dominica populus Dei in unum convocatur, sacerdote praeside personamque Christi gerente, ad memoriále Domini seu sacrificium eucharisticum celebrandum - Při Mši neboli Večeři Páně se Boží lid shromažďuje na jednom místě a koná Kristovým jménem. Shromažďuje se, aby slavil Památku Páně, kterou je eucharistická oběť.“ (str. 3)

Zaprvé je článek chybně přeložen. Z překladu vypadlo slovo „sacerdote“ – kněz. Správný překlad má být: Ve mši neboli Večeři Páně se shromažďuje Boží lid za předsed­nictví kněze, který zosobňuje Krista, k slavení památky Páně neboli eucharistické oběti. (Totožná věta je i v GIRM 2002, článek 27.)

Z dané věty autor vyvozuje:

„Celebrant, dokonce i tehdy, když vystupuje v osobě Krista (in persona Christi) je pouhým předsedajícím shromáždění a tedy kýmsi na způsob protestantského pastora.“ (str. 3)

Kněz stojící v čele shromáždění na místě Kristově se modlitbami obrací k Bohu jménem všeho svatého lidu a všech přítomných. Právem se tedy kněz může nazývat „předsedající“. Nebo, užijeme-li překladu Dr Jana Ladislava Sýkory v úpravě Dr Jana Hejčla užitého v Novém zákoně, možno kněze nazývat „náčelník“ (Lk 2,2) – ten, který stojí v čele lidu. Protestantský pastor je spíše „animátor“. Každopádně snad by bylo lépe kněze nazývat „obětníkem“.

„Památka Páně se nazývá eucharistická Oběť a ne nejsvětější, neboť takový název by se nelíbil protestantům.“ (str. 3)

Těžko dokazatelné tvrzení. Například ve zmíněné encyklice Mediator Dei (rok vydání 1947) se označení „nejsvětější oběť“ vyskytuje 2x, zato „eucharistická oběť“ asi 31x. Také např. R. M. Dacík hojně užívá označení „eucharistická oběť“.

„Kristus se obětuje při mši svaté nebeskému Otci, ale neobětuje se za sebe a neobětuje se sám, tak jako nechce sám přinášet tuto oběť. Chce ji podávat Bohu s celou Církví, se všemi věřícími, a chce také, aby celá Církve a všichni věřící byli spolu s ním obětním darem na oltáři. A tu se dotýkáme ústřední myšlenky mše svaté jakožto svrchovaného výrazu kolektivní zbožnosti, tu zasahujeme duši eucharistické oběti, k níž se, bohužel dostane tak málo křesťanů, kteří se spokojí pravidelně s vnějškem, s povrchem, se skořápkou, aniž dospějí k jádru.“ R. M. Dacík, Prameny duchovního života, str. 267, Olomouc 1947.

Dále vyvozuje chybné závěry z vět:

„Quare de huiusmodi sanctae Ecclesiae coadunatione locali eminenter válet promissio Christi: „ Ubi sunt duo vel tres congregati in nomine meo, ibi sum in medio eorum. (Mt 18,20). In Missae enim celebratione, in qua sacrificium Crucis perpetuatur, Christus realiter praesens adest in coetu in suo conregato in person ministři, in verbo suo, et quieden substantialiter et continenter sub speciebus eucharisticis.“ (str. 4)

„Tak se příslib Kristův ‚Kdekoliv se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, tam jsem uprostřed nich‘ vztahuje zvláštním způsobem na toto shromáždění místní Církve. Při celebraci Mše totiž, díky níž se v oběti Mše sv. pokračuje, je Kristus skutečně přítomen v každém shromáždění, které se schází v jeho jménu, v osobě jeho kněze nebo substanciálně podstatně a ustavičně v eucharistických způsobách. […] Tato přítomnost, která je substancionální a ustavičná pod způsobami eucharistickými závisí podle textu instrukce ne na přepodstatnění, o níž zde není ani slova, ale na shromáždění, které se zde shromáždilo ve jménu Krista.“. (str. 4)

Zaprvé je text chybně přeložen. Místo „díky níž se v oběti Mše sv. pokračuje“ má být: „díky níž se v oběti kříže pokračuje“; místo „nebo substanciálně podstatně a ustavičně“ má být: „a vskutku substancionálně a trvale“. Dále z překladu vypadlo „in verbo suo“ – ve svém slově. Zadruhé, není pravdivý onen závěr, který autor vyvozuje. Text neimplikuje „shromáždění -> substanciální a ustavičná přítomnost”. Text jednoduše konstatuje: Ve mši je Kristus přítomen substancionálně a ustavičně pod eucharistickými způsobami, pak také ve shromáždění, v osobě sloužícího kněze a ve svém slově.

Ve svém zaměření na článek 7, v kterém mu dále vyčítá, že neobsahuje zmínku o přepodstatnění, přehlédl články jiné. Například v Úvodu (Čísla v hranatých závorkách odkazují na původní číslování):

2. [2.] Obětní povaha mše, slavnostně prohlášená tridentským kon­cilem, ve shodě s všeobecnou církevní tradici, byla opět potvrzena tímto významným výrokem II. vatikánského koncilu týkajících se mše: „Náš Spasitel při poslední večeři ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a Krve, aby tak po všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a své milované Snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení.“

3. [3.] Také i podivuhodné tajemství skutečné přítomnosti Páně pod eucharistickými způsobami – potvrzené II. vatikánským koncilem i jinými doklady učitelského úřadu církve v témže smyslu a s týmž obsahem, jak je k věření předložil tridentský koncil – prohlašuje se při slavení mše nejen slovy proměňování, jimiž se přepodstatněním stává Kristus přítomným, nýbrž i projevem a vzdáváním nejvyšší úcty a klaněním, jak se to v eucharistické liturgii uskutečňuje.

Nebo v kapitole druhé:

72. [48.] Při poslední večeři ustanovil Kristus velikonoční oběť i hostinu. Jí se oběť kříže neustále v církvi zpřítomňuje, když kněz – zpřítomňující Krista Pána – činí totéž, co sám Pán konal a přikázal učedníkům, aby konali na jeho památku.

79. [55.]

d) Zpráva o ustanovení a proměnění: Slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při Poslední večeři, když obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apo­štolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství.

Kanonické právo

Velká část dokumentu obsahuje vyjádření, která ukazují na autorovu neznalost kanonického práva.

„Ustanovil zmiňovanou komisi kardinálů, ale normy a pravidla, jež vypracovala a jež jsou závazná pro celou Církev nebyly nikdy promulgovány.“ (str. 8)

Jakékoliv normy a pravidla, se stávají závaznými až vyhlášením (Kán. 7 CIC 1983, Kán. 8 CIC 1917).

Vatikánu zazlívá užití termínu „zlý úmysl“ ve spojení s M. Lefebvrem v dekretech o exkomunikaci M. Lefebvra. (str. 22)

CIC 1917 Kán. 2200 §1. Zlý úmysl je zde rozvážena vůle porušit zákon, […] §2. Jakmile nastalo zevní porušení zákona, zlý úmysl se pro zevní obor předpokládá, dokud se nedokáže opak.

Při vysvětlování termínu exkomunikace ferendae sententiae se dopouští omylu, když tvrdí, že trest exkomunikace ferendae sententiae nemá zpětný účinek (str. 17). Zpravidla to tak je, vždy to tak být ale nemusí.

CIC 1983 Kán. 1314 Trest je zpravidla účinný až po odsuzujícím rozhodnutí, takže zavazuje viníka až po tom, kdy byl uložen; mimoto je trest, který nastupuje bez rozhodnutí představeného, takže postihuje již spácháním zločinu, jestliže to výslovně stanoví zákon nebo příkaz.

CIC 1917 Kán. 2232 §1. 2. Prohlašující rozsudek táhne trest zpět k okamžiku spáchání trestného činu.

Dále se dopouští nepřesnosti, když tvrdí, že oznámení trestu exkomunikace latae sententiae má hodnotu pouze deklarativní, dekret nebo výrok se omezuje pouze na to, že potvrdí její existenci. (str. 17) To není zcela pravda. Prohlášení exkomunikace navíc zavazuje podrobit se trestu i v těch případech, kdy by jinak byl viníkovi trest přerušen.

CIC 1983 Kán. 1352 §2. Povinnost podrobit se trestu nastupujícímu bez rozhodnutí představeného, jestliže trest není úředně prohlášen ani není v místě, kde se viník zdržuje, obecně známý, se pozastavuje zcela nebo zčásti v té míře, nakolik jej viník nemůže zachovat bez nebezpečí závažného pohoršení nebo ztráty dobré pověsti.

CIC 1917 Kán. 2232 §1. Provinilce, který si je trestného činu vědom, zavazuje samočinný trest, ať nápravný, ať odvetný, bez dalšího pro oba obory; avšak před prohlašujícím rozsudkem je provinilec omluven od zachování trestu, kdykoli jej nemůže zachovávat bez bezecnosti, a pro zevní obor od něho nemůže nikdo požadovat, aby zachovával tento trest, leč by trestný čin byl notorický, bez újmy předpisu kán. 2223, § 4.

Výklad kánonů oprávněnou autoritou nazývá „násilnou změnou norem“.

„A navíc toto ‚vysvětlení‘ násilně mění normy, když tvrdí, že Kodex z r. 1983 uvažuje stav nouze pouze jeho objektivní skutečnosti tak, jak tomu bylo v případě kodexu CIC 1917.“ (str. 23)

CIC 1983 Kán. 6, § 2. Pokud kánony tohoto kodexu obsahují dřívější právo, vykládají se s ohledem na kanonickou tradici.

Zcela špatně chápe termín „Supplet Ecclesia“. Zásada „Supplet Ecclesia“ skutečně není k tomu, aby se mohla obcházet nařízení stylem – když nepovolí Otec, povolí Matka:

„Pokud, tak jako tomu bylo v případě těchto čtyř biskupů, pozemský vladař odmítne odsouhlasit tento akt, vyžadovaný všeobecným stavem a celkovou nouzí, ve shodě s praxi Církve všech dob, je oprávněné tvrdit, že Církev doplňuje jurisdikci.“ (str. 26)

CIC 1983 Kán. 144 § 1. Při obecném omylu co do skutku nebo práva a také v případě kladné a důvodné pochybnosti co do práva nebo skutku doplňuje církev výkonnou moc řízení jak pro vnější tak pro vnitřní obor.

CIC 1983 Kán. 15 § 1. Neznalost nebo omyl, týkající se zákonu zneplatňujících nebo stanovujících nezpůsobilost, nemá žádné právní účinky, pokud není výslovně stanoveno jinak. § 2. Právně se nepředpokládá neznalost nebo omyl, týkající se zákona nebo trestu nebo skutečností týkajících se vlastní osoby nebo notorické skutečnosti týkající se jiné osoby; předpokládá se však, jde-li o jiné než notorické skutečnosti týkající se jiné osoby, dokud se neprokáže opak.

„Když […] papež prohlásí arcibiskupa Lefebvra […] za stiženého exkomunikací latae sententiae, nazýváme takové jednání ve své podstatě neplatným. Tento akt je neplatný a bez významu, protože chce bez opodstatnění vyloučit z katolické Církve obránce tradice…”(str. 27-28)

Exkomunikace není obecně vyloučením z katolické Církve. Sám autor dbá o to, aby s tím čtenáře seznámil, v zápětí to ale nereflektuje:

„Kromě toho: společenství, z něhož je exkomunikovaný vyloučen není vnitřní, zahrnující dobra duchovního života, jako milost a ctnosti víry, naděje a lásky ze své povahy neviditelné, ale vnější viditelná dobra svěřená Církvi a určená k rozmnožení vnitřních duchovních dober nebo dober vnějších nerozlučně spojených s dobry vnitřními (např. svátosti, oběť, církevní moc). Základní ontologické společenství, jež nás činí členy mystického těla Kristova není exkomunikací narušeno.“ (str. 16)

CIC 1917 Kán. 2241 § 1. Censura je trest, jímž se křtěný člověk, provinilý a zatvrzelý, zbavuje některých duchovních dober jsoucích ve spojitosti s duchovními dobry, dokud neupustí od zatvrzelosti a není absolvován.

CIC 1917 Kán. 2257 § 1. Exkomunikace je censura, jíž se kdo vylučuje ze společenství věřících s účinky, které jsou vypočteny v kánonech, jež následují, a které nelze odloučit.

CIC 1917 Kán. 2259 § 1. Každý exkomunikovaný je zbaven práva být přítomen při bohoslužebných úkonech, nikoli však při hlásání slova Božího.

CIC 1917 Kán. 2266 Po odsuzujícím nebo prohlašujícím rozsudku ztrácí exkomunikovaný požitky hodnosti, úřadu, obročí, platu a služby, má-li jakou v Církvi; a míjení přímo hodnost, úřad, obročí, plat a službu.

CIC 1917 Kán. 2340 § 1. Zakrsne-li kdo zarytě po celý rok v censuře exkomunikace, je podezřelý z bludařství.

CIC 1983 Kán. 1331 § 1. Exkomunikovanému se zakazuje: 1. jakákoliv účast formou služby při mši a všech ostatních bohoslužbách; 2. udělovat svátosti a svátostiny a přijímat svátosti; 3. zastávat kterýkoliv církevní úřad, službu, úkol nebo konat úkony z moci řízení. § 2. V případě, že exkomunikace byla uložena nebo úředně zjištěna: 1. je nutno zabránit, aby jednal proti § 1, odst. 1, anebo je nutno upustit od liturgického úkonu, nebrání-li tomu závažný důvod; 2. postižený koná neplatně úkony z moci řízení, které mu nejsou dovoleny podle § 1, odst. 3; 3. exkomunikovaný nesmí užívat dříve získaných privilegií; 4. viník nemůže platně získat hodnost, úřad nebo úkol v církvi; 5. viník nenabývá platně užitky z hodnosti, úřadu nebo kteréhokoliv úkolu, penze, které má v církvi.

„Dekret kardinála Gantina hovoří o aktu, „ze své povahy" schismatickém.“ (str. 31)

„Podle kardinála je totiž konsekrace bez uděleného mandátu aktem ‚neposlušnosti a to neposlušnosti týkající se nejdůležitější otázky Církve, totiž udělení hodnosti apoštolské, nese s sebou skutečné odmítnutí (vera repudatio) římského primátu a z toho důvodu musí být považována «akt schismatický'»‘.“ (str.31)

Není přesně zřejmé, zda se nám autor snaží předložit citaci dekretu o exkomunikaci, použité uvozovky by naznačovaly, že ano, uvedené věty však dekret kardinála Gantina neobsahuje. Dekret obsahuje tato slova:

„Monsignor Marcel Lefebvre, [...], has performed a schismatical act by the episcopal consecration of four priests, without pontifical mandate and contrary to the will of the Supreme Pontiff,[...]”

„V případě formálního schismatu musí být manifestována jasně vůle subjektu odmítnout jednotu a podřízení se o něž se opírá jednota církve. Jiný případ, schisma materiální, kdy je oddělení vtěleno do úmyslů, ale ještě není projeveno činy a nepůsobí faktické odloučení. Může však i tak už být hříchem, […]“ (str. 33)

Autor používá termínů formální a materiální schisma, avšak způsobem, který neodpovídá klasickému katolickému třídění hříchů. Například „hereze je buď formální nebo ma­teriální: formální je vždy spojena s tvrdošíjností - křesťan si je jasně vědom, že jeho názor je v příkrém rozporu s článkem víry, kdežto materiální hereze postrádá tuto tvrdošíjnost a pochází z nevědomosti, tj. není si vědom, že jeho názor odporuje článku víry.

Dále je hereze vnitřní - existuje pouze v mysli a není projevována navenek, a vnější - je projevována slovy nebo jiným vnějším zname­ním.

Vnější hereze může zase být veřejná - bývá projevována před mnohými, a skrytá, projevuje-li se před několika málo, takže může být utajena.”

http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=630

http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=720

Navíc, literatura vyjímá z Církve schismatiky i materiální:

„Jako každá společnost jest i Církev jedno společenské těleso, ve kterém všichni členové jsou podřízeni církevní autoritě, t. j. legitimním pastýřům a zvláště římskému papeži a také mezi sebou navzájem žijí společným životem.

Z nedostatku tohoto sociálního společenství nejsou členy Církve veřejní rozkolníci (formální i materiální). Sem patří ti, kteří se nechtějí podříditi římskému papeži jakožto viditelné hlavě Církve, dále ti, kteří nechtějí míti žádného společenství se členy Církve, buď že pyšně o sobě smýšlejí a zdráhají se, aby byli řízeni spolu s jinými částmi Církve (církve národní), nebo důsledně se vyhýbají účasti na svatých svátostech (matrikoví katolíci). Ve světle víry - katolická věrouka, Doc. Dr. Antonín Salajka, Olomouc, 1948, str. 192

„Apoštolský Stolec uskutečnil závažný právnický omyl, jenž nám dovoluje považovat za neplatná všechna prohlášení o exkomunikaci vůči arcibiskupu Lefebvrovi.“ (str. 47)

Není pravda. Pokud ale autor má na mysli ne neplatnost prohlášení, ale neplatnost prohlášené exkomunikace, pak je jeho úvaha nekonzistentní s jiným jeho tvrzením, že prohlášení o exkomunikaci má pouze deklarativní charakter.

Blud M. Lefebvra

Dále studie obsahuje vyjádření, ukazující na blud M. Lefebvra:

„Protože církevní úřady odmítly souhlasit s konsekrací vyžadovanou stavem nouze, jež byl způsoben nakažlivými postmodernistickými bludy a katolickým duchovenstvem, které již nepředává Deposit víry, je oprávněné tvrdit, že je to „římská církev" devatenácti staletí (bez století 20), která „konsekruje" ty, kdo zůstali věrni magisteriu, aby „věrně předávali" depositum víry pro spásu duší. Potvrzení, kterou měl pro tento případ arcibiskup Lefebvre, pocházela od katolické Církve všech dob a od Její hlavy. Sám Pán Ježíš Kristus je v přesném slova smyslu Hlavou Církve a ne Svatý Otec, jenž je ze své definice jeho náměstkem pro tempore. Pokud, tak jako tomu bylo v případě těchto čtyř biskupů, pozemský vladař odmítne odsouhlasit tento akt, vyžadovaný všeobecným stavem a celkovou nouzí, ve shodě s praxi Církve všech dob, je oprávněné tvrdit, že Církev doplňuje jurisdikci.

Mandatum pojímané takovým způsobem je zcela oprávněné (legální) jak z teologického, tak z kanonického pohledu.“ (str. 26-27)

Není pravda. Mandatum pojímané takovým způsobem je zcela protestantské. Výše je ukázáno, že i kanonicky je zcela neoprávněné. Je pouze jedna církev a to církev katolická, tvrdit, že je církev devatenácti století a pak církev dvacátého století, která jedná v rozporu s církví dřívější a vede tím lid do záhuby je hereze. Že podobně bludařské postoje měl Lefebvre lze odtušit z jeho dopisu ze 6. Května 1988, kde píše, že věřící si přejí „skutečně katolické biskupy, kteří by předávali pravou víru“, tedy že současná církev spolu s papežem v čele takové biskupy již nezajišťuje.

„Po ohlášení mandátu předaného mocí tímto způsobem, arcibiskup pokračuje: Od II. vatikánského koncilu až do dnešního dne se římské úřady řídí duchem modernismu. Jednají v rozporu se svatou tradicí, tak jak je předpovězeno, že „zdravou nauku nesnesou (...) a odvrátí svůj sluch od pravdy a obrátí se k bájím " (2 Tim. 4, 3-5) To je důvod proč nepřikládáme žádný význam trestům a cenzurám udělovaných touto mocí.“ (str. 27)

Zde je jasně vidět bludné učení Lefebvrovo v popírání článku víry dogmatizovaného na florentském a vatikánském koncilu o plnosti papežské pravomoci. Hlásá v podstatě Viklefský blud. Zatímco Viklef mluví o „falešných“ kněžích, kteří mají sice úřad, ale před Bohem nejsou kněžími, tak Lefebvre mluví o „modernistické“ hierarchii, která má sice moc svěcení, ale již je bez účinku její moc trestní.

„Sv. Otec je nejvyšším rozhodčím všech sporů, jež mohou povstati mezi biskupy a lidem, mezi kněžími a řeholníky; z rozsudku jeho není odvolání, jako není odvolání od nejvyšších soudů světských, ale třeba že se podrobiti musím, ve svém svědomí nejsem vázán věřit, že omyl při rozsudku není možný.“

Dr Method Zavoral, Kristus a Církev, apologetické promluvy, 1935, str. 266

Jako příhodný komentář k Lefebvrově situaci se hodí snad jen:

„Tak se ocítá hnutí české zásluhou Jakoubkovou, či vlastně Janovovou, z něhož Jakoubek posici svou vypsal skoro doslovně, v nezdravých proudech apokalyptismu, v němž fantasie a vášeň panuje nad zdravým rozumem a jenž plodí blouznilství a fanatismus. Ujme-li se ve vrstvách lidových heslo, že papež a představení církevní jsou vůdci odpadu od Krista, že zákony jejich mají zničiti zákon Páně, a tresty jejich že jsou soužením, které předpovídá Písmo spravedlivým na konci věků, pak jest autorita církevní pochována a náboženské hnutí vytvořilo rozkolnickou sektu, z níž církvi nekyne náprava, nýbrž hrozí nebezpečí podvratu.“ M. Jan Hus, Dr. Jan Sedlák, Praha 1915, str. 220-221

„[…]; citáty ze sv. Otců dovozuje, že nemáme představených poslouchati ve zlém (obedire); a uvádí výroky o exkomunikaci […]

Také při čtvrtém nelze upříti, že poslušnost nesmí býti slepá, aby konala i nařízené zlo, ale Hus tu omlouvá svou neposlušnost a skrývá zde >>svobodu slova Božího<<, jakž víme z kázání z r. 1410 a jak sám praví v úvodě (Též, brání-li papež kázati v kaplích slova Božího a brání-li sloužiti kněžím, kteří umějí kázati a žádost dobrou mají, aby sloužili, jsouce dobře živi.) Klatby církevní se tehdy opravdu zneužívalo a Husův boj proti tomu článku pátém jest oprávněn, ale nemůže býti dovoleno nedbati jí.“ . Jan Hus, Dr. Jan Sedlák, Praha 1915, str. 228

„Co mluví Kristus o farizeích, vykládá Hus, jako Viklef, jehož postil zde Hus již hojně používá, o prelátech církevních, co praví Kristus o sobě nebo o svých učednících, to vše shledává Hus splněno na sobě a svých druzích. Kdo se vžil v takovou náladu duševní, nesnese odporu, nedá se ničím a nikým přesvědčiti, že v něčem pochybil, nedovede se podříditi autoritě, nařizuje-li mu něco nepříjemného, zvláště je-li pln přesvědčení, že úmysly jeho jsou dobré a cíle šlechetné. Tak se rodí kacířství a sektářství[…]”Jan Hus, Dr. Jan Sedlák, Praha 1915, str. 164

„Účel tohoto kázání jest zřejmý: Hus chce jím předem hájiti sebe, nebude-li klatby dbáti, a chce k témuž pohnouti i posluchače. Nedbá při tom zásady právní, kterou mu již dříve na jeho dopis podobného obsahu připomínali Kbel a Jiří z Boru, že i nespravedlivá klatba váže a že se jí nutno podrobiti,[...]” Jan Hus, Dr. Jan Sedlák, Praha 1915, str. 183

„>>Moderní zákonníci,<<, dí, >> zapovídají kázati v kaplích soukromých; proti tomuto nespravedlivému zákazu já, chtěje poslouchati více Boha než lidí a raději se přizpůsobiti jednání Kristovu než jejich, odvolávám se nejprve k Bohu, jenž prvotně dává pravomoc kázati, pak ke stolici apoštolské, jež má vyšší pravomoc než naši preláti.[…]<<“ Jan Hus, Dr. Jan Sedlák, Praha 1915, str. 184

Trestný čin

V neposlední řadě je třeba říci, že se autor dokumentu vypracováním a zveřejněním tohoto dokumentu nejspíše dopustil trestného činu podle kánonu 1373 Kodexu kanonického práva z roku 1983 (to odpovídá trestným činům podle kánonů 2331 § 2. a 2344 Kodexu církevního práva z roku 1917).

CIC 1983 Kán. 1373 Kdo veřejně vyvolává buď odpor podřízených nebo nenávist vůči Apoštolskému stolci nebo vůči ordináři pro nějaký úkon církevní moci nebo služby, nebo podněcuje podřízené k neposlušnosti vůči nim, bude potrestán interdiktem nebo jinými spravedlivými tresty.

CIC 1917 Kán. 2331 § 2. Ti pak, kdož se spiknou proti vrchní moci Římského Velekněze nebo jeho legáta nebo příslušného ordináře anebo proti jejich pravoplatným příkazům, a rovněž kdož vyzývají podřízené k neposlušnosti vůči nim, buďtež potrestáni censurami a jinými tresty; a buďtež zbaveni hodností, obročí a jiných služeb, jsou-li duchovními; práva volby a volitelnosti a úřadu, jsou-li řeholníky.

CIC 1917 Kán. 2344 Kdo způsobí ve veřejných listech, kázáních nebo knížkách, ať přímo, ať nepřímo, urážky Římskému Veleknězi, kardinálu S. Ř. C. legátu Římského Velekněze, posvátným římským kongregacím, soudům Apoštolského Stolce a jejich vyšším úředníkům nebo příslušnému ordináři anebo vyvolává nevoli nebo záští proti jejich aktům, dekretům, rozhodnutím nebo rozsudkům, toho donutí ordinář nejen k návratu strany, ale také z úřední moci, též censurami, aby poskytl zadostiučinění, nebo jej podle vážnosti viny a se zřetelem k nápravě pohoršení potrestá jinými přiměřenými tresty nebo pokáním.

Např.:

„Tento koncil [2.VK pozn. MK] nese zodpovědnost za rozšíření závažných doktrinálních bludů.“ (str. 2)

„Je to úplně nový druh víry - ekumenický a dokonce i když vystupuje v šatech starého katolického náboženství, synkretický a otrávený herezemi. Jeho středem je kult lidství a dialog s bludem. […] Tento falešný ritus představuje veliké nebezpečí pro duše, které se ho účastní.“ (str.4-5)

„Oprávněnou neposlušností je tedy odmítnutí nepřímých i přímých doporučení a příkazů uznat II. vatikánský koncil za doktrinálně správný.“ (str. 36)

„Podívejme se nyní na bludnou semikonciliaristickou koncepci kolegiality, kterou se II. Vatikánský koncil usiloval zavést.“ (str. 38)

„Neposlušnost je oprávněná, protože vyplývá z povinnosti; je naplněním práva vzniklého stavem nouze.“ (str. 51)

„Odporným kompromisem“ nazývá indult papeže Jana Pavla II., který umožňoval celebraci a účast na tridentské mši pod podmínkou uznání ‚právní a doktrinální správnosti římského misálu promulgovaného v r. 1970 papežem Pavlem VI.‘ (str. 51)

„Odmítnutí účasti na indultních mších neznamená popření moci papeže; je oprávněnou neposlušností ve vztahu k jeho nařízení: ‚Pokud se chcete účastnit tridentské mše, můžete to udělat pouze na základě mnou vydaného indultu‘.“(str. 51)