Liturgie utváří osobnost křesťana

Žij a modli se s Církví, Dr. Reginald Dacík, Vydal Obzor, n. p., Bratislava, pre Arcidiecézní pastorační radu, Olomouc, 1969, str. 59 -61

Obnova liturgie je důsledek obnovy Církve a obnova Církve vyžaduje vnitřní obnovu každého z nás, neboť Církev to jsme my.

To, co nejvíce porušuje krásu křesťanovy duše a co nejvíce brzdí její duchovní růst, je sebeláska. Odstraň sebelásku, pravil sv. Bernard, a nebude pekla.

[...]

Je však také jistý egoismus, sobectví i u křesťanů, kteří jsou pokládáni za zbožné, a nejsou si mnohdy ani vědomi toho, že jejich zbožnost obsahuje mnoho falešných prvků, které tryskají z jejich neuvědomělého egoismu.

Jsou jisté „nábožné“ duše, které budou prosazovat svou vůli vždy a všude i proti vůli církevních představených. Jestliže se jim nevyhoví, jestliže se jejich vůle nerespektuje, projeví se nejdříve jejich sebeláska pomluvou těch, kteří nedbali jejich vůle, a nakonec třeba i odcházejí.

[...]

Tito „zbožní“ sobci si také libují ve všelikých pobožnostech, často vůbec neschválených církevní autoritou, zato však schválených jejich sebeláskou, jejich vlastní vůlí. Proto je těžké získat je pro liturgickou zbožnost, která nehoví sebelásce a citovosti tak jako jejich pobožnosti. V těchto pobožnostech jim nejde ani tak o chválu Boží, jako o to, aby jejich duše přetékala hojnými city.

[...]

Liturgická zbožnost je zbožnost kolektivní, je to chvála vzdávána Bohu Církví, vyvoleným lidem Božím, společenstvím věřících. Jedinec mizí v tomto společenství Božího lidu, ztrácí se v celku modlící se Církve a v tom se ztrácí i jeho přirozená touha po vyniknutí, po uplatnění vlastní vůle, mizí i jeho sebeláska a na jejím místě se rodí láska k Bohu a k bližnímu.

V liturgii nenajde sebeláska potravu, a proto musí hynout hladem. Vlastní vůle tu nutně ustupuje před vůlí církevních předpisů, protože v liturgii není nic ponecháno vlastní vůli, vše je až do posledních podrobností předepsáno církevní autoritou. Proto ten, kdo miluje liturgickou zbožnost a činí ji svou zbožností, cvičí se neustále v poslušnosti vůči církevní autoritě a poslušnost je hrob, do kterého se ukládá k věčnému spánku vlastní vůle, tento nejvýraznější projev sebelásky.

V liturgii nejde člověk sám k Bohu, nýbrž ve společenství Božího lidu, a tak se dostává ze svého osamocení, zbavuje se nezdravé izolace, učí se myslet na druhé, jednat ve společenství s druhými, pracovat pro druhé. A tím dostává jeho sobectví ránu za ránou.

[...]

Liturgická zbožnost je střízlivá, to je pravda, nelibuje si v přílišné citovosti, ale není to její minus, nýbrž plus, to není její nevýhoda, nýbrž výhoda. Citová složka člověka se musí také účastnit služby Boží, o tom není pochyby, vždyť celý člověk je od Boha, a proto celý musí zpívat chválu Otci, Synu i Duchu svatému. Tedy i jeho cit. Ale mezi činností rozumové stránky člověka a stránky citové musí být správný poměr, obě tyto složky musejí být náležitě vyrovnány, vyváženy. A to právě nacházíme v liturgické zbožnosti, která není ani přehnaně rozumářská, ani nezdravě citová, nýbrž dokonale vyrovnaná a vyvažuje projevy rozumu a vůle ve vztazích člověka k Bohu.

Nesmíme se proto divit, když se církevní autorita zdráhá schvalovat všelijaké sentimentální písničky a modlitby, které se snad některým lidem líbí. Všechno, co má být zařazeno do liturgického dění, musí mít známku univerzálnosti, musí být dokonale vytříbeno, vyváženo, aby to mohlo vyhovovat všem lidem dobré vůle. A jen takové modlitby a písně, které mají tento charakter, vlastní liturgické zbožnosti, mohou přispívat k výchově dokonalé křesťanské osobnosti, tím, že potírají nezdravé prvky sebelásky.

Zdá se snad někomu, že ztrácí člověk, jestliže se bezvýhradně podrobuje, že jeho osobnost zaniká ve společnosti věřících? – Nikoliv. Zánik ve společenství věřících znamená jen umocněný život jedinců, protože je to zánik ve vyvoleném lidu Božím, tedy v Církvi, tedy v Kristu. A sv. Pavel nám praví, že Kristus je náš život. Sami nejsme nic: co jsme, co můžeme, můžeme v moci Boží, v moci Kristově. Jen z Krista, tedy ze spojení s ním v Církvi a skrze Církev – vyroste pravý, dokonalý křesťanský život.

A to má na mysli Církev, když volá po obnově liturgického života, to jest života z Krista a v Kristu ve společenství jeho Církev.