Moderní zvyk

A především je třeba se zbavit té obludné představy, která je plodem všeobecně rozšířeného pocitu méněcennosti a podle níž je pompa i při řádných příležitostech znakem ješitného, samolibého já. Celebrant přistupující k oltáři, princezna vedená králem na parket k menuetu, generál během slavnostní přehlídky a majordom přinášející hlavu divočáka k vánoční hostině, ti všichni nosí neobvyklé šaty a pohybují se s uvědomělou důstojností. To neznamená, že jsou marniví, nýbrž že jsou poslušní. [...] Moderní zvyk dělat obřadné věci bez obřadnosti není důkazem pokory. Spíše provinilce usvědčuje z neschopnosti zapomenout v ceremoniálu na sebe. [...] My moderní lidé snad máme v oblibě tance, co se k nerozeznání podobají chůzi, a poezii, co zní, jako by byla vymýšlená spatra. Naši předkové to však viděli jinak. Měli rádi tanec, který byl skutečně tancem, vybrané šaty, jež by si nikdo nespletl s pracovním oblečením, hostiny nezaměnitelné za obyčejnou večeři a poezii, co se bez uzardění hlásila ke své poetičnosti. K čemu je múzou inspirovaný básník, pokud vypráví příběhy tak, jak byste je řekli vy nebo já?

Lewis, C. S., A Preface to "Paradise Lost", New York 1961, s. 17 a 21. Citováno podle Kreeft, P. J., Tolkienovo vidění světa, Praha 2015, s. 199 a 200.