Liturgie je akce

Žij a modli se s Církví, Dr. Reginald Dacík, Vydal Obzor, n. p., Bratislava, pre Arcidiecézní pastorační radu, Olomouc, 1969, str. 62-66

Leiturgia – v náboženském významu znamená veřejný úkon ve službě Bohu. Tedy liturgie je akce. Při soukromé modlitbě stačí, aby mluvilo srdce; při liturgické modlitbě mluvíme slovy a gesty. Když odcházel Kristus po únavné práci celého dne mezi svými posluchači na horu, do samoty, spojovala se jeho duše s nebeským Otcem a tak nám dal příklad soukromé modlitby, ve které duše rozmlouvá s Bohem, třebas beze slov. A když chodíval na slavnosti do jeruzalémského chrámu, kde se účastnil starozákonní liturgie, ukázal nám, že vedle modlitby ve skrytu je třeba také modlitby veřejné, společné, která je jistou akcí už tím, že se pronáší ústy. Člověk se však nikdy nespokojoval jen tím, že své vztahy k Bohu vyjadřoval jen mluvenými slovy, nýbrž přidával k slovům gesta, rozmanité vnější úkony, kterými vyjadřoval vnitřní dispozice své duše. Svou naprostou podřízenost Bohu a vyznání jeho svrchovaného majestátu vyjadřoval obětí, svou radost z Boží dobroty a vděčnost projevoval zpěvem, průvody a rozmanitými jinými akcemi.

Vyjadřovat vnějšími úkony vnitřní smýšlení a cítění patří k podstatě člověka, a proto není divu, když to, co je člověku přirozené, se objevuje i v jeho vztazích k Bohu. S liturgickými úkony se setkáváme v každém náboženství, tedy i v křesťanství. Smysl těchto úkonů je symbolický. Pokleknutí znamená úctu, klanění, bití v prsa lítost, rozpřažené nebo složené ruce modlitbu. Tato gesta mají jednak doprovázet v liturgii mluvené slovo, jednak chtějí vyjadřovat, co člověk cítí. Mají být navenek vyjádřenou mluvou srdce.

Dosud většina těchto akcí patřila v naší bohoslužbě zvláště ve mši svaté jen liturgovi, knězi, který vykonával posvátné obřady. Věřící se jich účastnili velmi poskrovnu. Liturgická obnova vyžaduje aktivní účast všech věřících v posvátných úkonech, a proto rozšiřuje působnost věřících v liturgických akcích. Nestačí už, aby věřící byli s knězem spojeni myšlenkově, v duchu; mnohé části liturgických modliteb se mají modlit spolu s ním, jiné dokonce sami i bez něho, a to tak, že jejich modlitba je součástí liturgického úkonu, a také různými gesty se mají zapojit do celkového děje posvátného obřadu. Vstávání, klekání, zavedení obětního průvodu, to všechno vede k tomu, aby si věřící uvědomovali svou součinnost s liturgickou akcí. Přitom všem musejí mít stále na paměti, že žádné gesto, žádný pohyb nemá být prázdný; nýbrž má být projevem, výrazem vnitřního cítění, vnitřní dispozice duše.

Je to právě toto harmonické spojení nitra s vnějším úkonem, které ukazuje, jak celý člověk jde k Bohu: jeho duše i jeho tělo. Celý je od Boha, a proto celý, ve své celistvosti má oslavovat Boha. To, co je skryto v jeho duši, může se stát postřehnutelné smysly jen tehdy, když promluví tělo hlasem nebo gestem. Mimo to, kdyby člověk byl jen jedincem pro sebe, stačilo by jistě Bohu, kdyby mu projevil svou úctu jen ve svém nitru. Člověk je však svou povahou tvor společenský, a proto musí jít k Bohu v celku společnosti, ke které patří. Liturgie je akce společenská, ve které jde vykoupené lidstvo k Bohu, svému otci. A tu je třeba vnějšího, viditelného projevu, akce, která vyjadřuje to, co srdce cítí.

[...]

Je mnoho […] symbolických gest, kterými mluví člověk v liturgii k Bohu. Ale tak jako všechno, co se stále opakuje, snadno zevšední a ztrácí svou krásu, tak se stává, že stálým opakováním pozbývají sílu i liturgická slova a gesta, jestliže se člověk nesnaží stále o to, aby jim dodával vnitřní obsah. Liturgie je akce, ale nikoliv bez ducha, prázdná. Je plná symbolů, které musejí být chápány, prožívány a pak bude mít jejich bohatý obsah také vliv na utváření duchovního života. Jinak se stanou prázdným formalismem, který je velkým škůdcem náboženského života, ničí toho, kdo mu podlehne a je pohoršením pro svět.

Liturgie je akce a jako každá akce chce působit, a to jak směrem k Bohu, tak směrem k člověku. Boha chce oslavovat a člověka chce zdokonalovat. Ale tohoto cíle dosáhne jen tehdy, když to bude akce živá a uvědoměle prožívaná, která vychází z nitra člověka a vyjadřuje jeho myšlení a cítění. Proto musíme být v tomto směru stále bdělí, abychom nebyli při liturgických úkonech mrtvým automatem, nýbrž vždy živým a nadšeným pěvcem slávy a velebnosti Boží.

Jak dosáhneme toho, aby naše liturgické akce opravdu oslavovaly Boha a nás zdokonalovaly? Hleďme, jdeme do kostela nebo kaple, žehnáme se svěcenou vodou, poklekáme před svátostným Spasitelem, bereme do rukou modlitební knížku..., ale při tom jsme mnohdy duchem ještě kdesi jinde, u své práce, u lidí, se kterými jsme předtím rozmlouvali, nebo také u děje, o kterém jsme právě četli. Úkony, které děláme, jsou třeba důstojné, protože dlouholetým cvikem jsme se navykli neodbývat je. Nejsou tedy pohoršlivé, protože ten, kdo vidí jen venek, může být spokojen a třeba i vzdělán. Duši však prospívají málo, protože při nich není a netěží z nich, jak by mohla a měla. A taková bývá často skutečnost, která je důsledkem lidské slabosti, roztržitosti a neusebranosti.

O svatém opatu Bernardovi, který nepochybně vynikal v motlitbě a usebranosti mysli, čteme, že si naříkal na roztržitost, plynoucí ze starostí o tak velkou komunitu, kterou řídil. A proto, když se ubíral do chóru zpívat chvály Boží, říkával starostem a myšlenkám, které se neshodovaly s liturgickou akcí: „Zůstaňte venku, za dveřmi, počkejte chvíli, vždyť se k vám zase vrátím a budu se vámi obírat, jakmile dám Pánu Bohu, co mu patří.“ Měl patrně na mysli slovo moudrého Siracha: Před modlitbou připrav svou duši a nebuď jako člověk, který pokouší Boha. /18, 23/

Jestliže máme být přijati v audienci u velké osobnosti, přicházíme náležitě připraveni, dbáme jak o svůj zevnějšek, tak o vnitřní soustředěnost, myslíme na to, co budeme mluvit, uvažujeme, co nám asi bude řečeno, jak na to odpovíme… Jsme všestranně připraveni.

A když jdeme k Pánu Bohu? Chováme se mnohdy příliš familierně, domácky. Zajisté, Bůh je náš Otec, dobrý přítel, ale tím nepřestává být Bohem, Pánem nebe a země, naším Tvůrcem, začátkem a koncem všeho. Přátelská láska a důvěra dítěte, která má ovládat naše vztahy k Bohu, nesmí být v rozporu s dokonalou úctou, jakou jsme povinni nekonečnému Bohu, jemuž se klanějí andělé a všechny nebeské zástupy zpívají píseň chvály a díků. A jestliže v soukromé modlitbě se více uplatňují vztahy dětinné a přátelské, v liturgické modlitbě a v liturgických akcích se projevuje více naše úcta k nekonečnému Bohu a k jeho svrchovanému majestátu.

Je třeba častěji na tyto věci myslet, připomínat si je vždy znovu, protože člověk je tvor zapomnětlivý a tato vlastnost ho svádí k jisté ledabylosti vzhledem k liturgickým akcím. Aktuální vědomí Boží velebnosti nás vždy přiměje k tomu, abychom přistupovali k liturgickým akcím vždy s největší důstojností a úctou. A tak se stane liturgická modlitba a každá liturgická akce pramenem Boží oslavy a našeho posvěcení.