Neomylnost Církve

Texty Písma potvrzující Petrovo prvenství (Církev, str. 145-151)

Neporušitelnost Církve (Církev, str. 320-325)

Neomylnost Církve (Církev, str. 325-333)

Neomylnost římského biskupa (Církev, str. 338-347)

Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté (Církev, str. 354)

 

Silv. M. Braito O.P., CÍRKEV, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL, Olomouc 1946, str. 325-333

 

---

 

NEOMYLNOST CÍRKVE

Je-li Církev neporušitená, je i neomylná. Musí býti tak vybavena, aby nemohla býti porušena v tom, co je jejím hlavním bohatstvím, a proto i úkolem, totiž v držení a sdělování pravdy. Spasitel přislíbil své spasení pouze tomu, kdo uvěří, kdo uvěří učení apoštolů, a tedy i jejich nástupců. Jestli ale je naše víra učitelské autoritě tak závazná a my sami od sebe jsme ubozí lidé podrobení omylu, bylo nutno tak opatřit učící autoritu, abychom mohli a musili se jí neodvolatelně svěřiti. Požadavek bezpodmínečné víry učící autoritě předpokládá bezpodmínečnou spolehlivost a jistotu této autority, čili neomylnost.

Protože Kristus vybudoval svou Církev viditelnou a hierarchickou a monarchickou, protože svěřil svou autoritu, božskou a tedy neomylnou, této autoritě zastupující, hierarchické a monarchické, má církevní autorita učící Kristovu božskou jistotu, čili neomylnost.

Odlišujeme neomylnost (infallibilitas) od bezbludnosti (inerrantia), totiž že byla vždycky Církev až do přítomnosti bez bludu a že ani blouditi nemůže.

Neomylnost Církve je charisma čili božský dar Ducha svatého, daný těm, kterým přísluší autoritativně učiti. Je to dar ne pro osobní vznešenost a důstojnost, nýbrž pro celek, pro těleso věřících. Vyplývá z podstaty Církve jako společnosti lidí s Kristem spojených k vybudování království Božího a dosažení spasení. Kristus bdí nad Církví, oživuje ji a dává věčně trvající poslání učiti pravdě a životu podle této pravdy, který jedině může zaručiti spojení s Kristem, a tedy i s jeho vykoupením a spasením.

Je to dar pro obecnost věřících, aby sami mohli býti účastni neomylnosti, když věrně a přesně přijímají Kristovo učení z úst autority, které bylo učení Kristovo svěřeno a které byla přislíbena pomoc Kristova, pomoc Ducha svatého. Nepředstavuj si tuto pomoc jako nové zjevení nebo vnuknutí. Nejjednodušeji je si to možno představiti thomistickým učením o praemotio physica o Božím vedení.

Církevní autorita koná své, pronáší svá slova, způsobem a slohem, který je vlastní jednotlivým údům učící autority, a přitom to koná za přispění, pomoci, osvícení Ducha svatého, které jednak chrání před omylem učící autoritu, jednak ji řídí, by správně postihla obsah učení, vhodně je vyjádřila a příslušně je podala.³¹

Spasitel chtěl vybudovati Církev, která by zůstala takovou, jakou ji založil, která by nebyla překonána branami pekla, to je mocnostmi zla, rozkladu a lží. Církev bude vystavěna na nepohnutelné skále, kterou neotřese nepřátelská moc. Duchovní je cíl Kristova vtělení a i jeho Církve: vydati svědectví pravdě, a proto také je i duchovní nepřátelství proti ní, ale rozrazí se o pevnost a neochvějnost této skály. Tak slibuje Kristus své Církvi stálost v jejím duchovním poslání, tedy neomylnost, když se to týká pravdy.

Kristova duchovní přítomnost v Církvi, kterou slibuje, je zárukou vítězství nad mocí zániku a lži. Slibuje: Aj, já s vámi jsem až do skonání světa (Mt. 28, 20). Spasitel slibuje tuto přítomnost vzhledem k velkým nebezpečím a požadavkům, tedy přítomnost pomoci a ochrany. Tento smysl je obvyklý ve Starém i Novém Zákoně.³²

Božský ráz, pomocný ráz božské, vše překonávající pomoci, je tu dán božskostí osoby slibujícího Spasitele. Kristus nebude přítomen, nýbrž jest prostě se svými věřícími jako Bůh, pro něhož není budoucnosti, nýbrž ustavičná přítomnost. Že jde o tuto božskou mravní, pomocnou přítomnost, ukazuje, že tuto přítomnost slibuje nejenom apoštolům, nýbrž všem věkům, až do skonání světa. Že má na mysli tuto přítomnost pomoci učitelskému úřadu Církve, vidět z těsné souvislosti s jejich posláním učiti všechny národy. Nemusejí se báti tohoto úkolu učitelského jít ke všem národům a jít do celého světa. V tomto poslání je provází on svou božskou přítomností. Božská přítomnost věčné Pravdy musí zaručiti pravdu a její hlásání. Nedokonale, neúčelně byl by Kristus přítomen s učící Církví, kdyby jí nezajistil, neuchránil pravdu. Vždyť odevzdává učedníkům svou moc, a kdo je slyší, jeho slyší, jeho, věčnou Pravdu. Tedy, neomylně. Neomylná je proto i jejich autorita.

Že běží o tuto pomoc neomylnosti, vysvítá z další souvislosti. Proto bude s nimi, protože mají lidi učiti zachovávati všechno, cokoliv Kristus přikázal. Je s nimi v této úloze zachovati všechno. Proto budou učiti všem u, tedy přesně a bez bludu a omylu, protože on je v tom s nimi.

Svatý Jan doplňuje i po této stránce synoptiky, když poukazuje na další přislíbení pomoci v této úloze učitele pravdy.³³ Při poslední večeři praví učedníkům: Budu prositi Otce a sešle vám jiného pomocníka, aby zůstal s vámi na věky, Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmouti. Vy však jej znáte, protože ve vás zůstane a ve vás bude...

Tak slibuje Ježíš ustavičně přispívání nejenom apoštolům, nýbrž celému jejich úřadu.

Tato ustavičná přítomnost Ducha svatého bude právě ustavičná pomocnou přítomností jejich učení. Tím se vysvětluje slíbená přítomnost Kristova právě jako přítomnost duchovní pomoci jejich učitelskému úkolu. Duch svatý totiž bude na věky učiti apoštoly všemu a všechno připomene, cokoliv kdy Kristus řekl. Pomoc jejich učitelskému úřadu.

Stále všechno bude připomínat a učit učitele pravdy.

A znovu (16, 13) se zdůrazňuje, že tento Duch pravdy vyučí apoštoly celé pravdě... Bude je stále, až do skonání světa, učiti celé pravdě... Tedy bez omylu. Pomocná přítomnost Krista i Ducha svatého vylučuje jakýkoliv omyl i možnost omylu. Theologicky říkáme tomuto přispění pomocné přítomnosti Spasitele i Ducha svatého neomylnost. Chtít popírat skutečnost neomylnosti učící Církve z vůle Kristovy, protože Ježíš nikde nemluví o neomylnosti, znamená hráti si se slovy.

Apoštolové si byli vědomi toho, že mluví z Ducha svatého, z neomylného ducha pravdy. Tak sv. Petr ve své 1. epištole 1, 12: »Kterýmžto zjeveno bylo, že ne sobě, ale vám tím přisluhovali, což jest vám nyní zvěstováno skrze ty, kteří vám kázali evangelium v Duchu svatém seslaném s nebe...«

V autorativním prohlášení apoštolů na t. zv. prvním sněmu jerusalemském srovnávají apoštolové svou autoritu s autoritou Ducha svatého. Kladou ji vedle sebe, o ni opírají autoritu svou: Vidělo se Duchu svatému a nám.

Když kárá sv. Petr Ananiáše a Safiru za licoměrnou lež, prohlašuje jejich lež za hřích proti Duchu svatému, když se odvážili obelhávat nejvyšší autoritu. Ukazuje, že Duch svatý je strážcem celé pravdy v celé Církvi.

Sv. Pavel staví svá slova ne na lidské vloze, nýbrž na síle Boží. Víra věřících nemá a není budována na lidské moudrosti, nýbrž na Boží síle.³⁴ Tento poklad víry si chrání křesťan Duchem svatým přebývajícím v nás.³⁵ Sv. Pavel je přesvědčen, že Kristova pravda je prostě v něm.³⁶

V listu Efeským popisuje úkol církevních učitelů s hlediska kladného i záporného. Mají dáti jistotu víry ve zmatcích a chrániti před zmatky. Bez daru neomylnosti nemohli by vykonávati tuto úlohu.³⁷

Timothejovi připomíná sv. Pavel, že si musí býti toho vědom, co je Církev a co on v ní znamená, jaké tudíž má k ní povinnosti jakožto představený. »Toto ti píšu, doufaje, že k tobě brzo přijdu. Kdybych se ale omeškal, abys věděl, jak si máš počínati v domě Božím, kterým je Církev, sloup a opora pravdy« (1 Tim. 3, 14). Protože je Církev neomylná jako sloup pravdy, proto musí Timothej jednati jako její představený. Proto ho poučuje Pavel o této pravdě, kterou má v Církvi Timothej podávati, vykládati a opatrovati.

Církev sama je od nejstarších dob živě o sobě přesvědčena, že je v síle Ducha sv. držitelkou, a to jedinou, celé a neporušené pravdy.

Sv. Klement praví, že se apoštolové rozešli kázati jsouce plni Ducha sv., a on sám že veden Duchem svatým píše odbojným Korinťanům. Je si vědom, on, třetí nástupce sv. Petra, přislíbení Ducha sv., daného apoštolům a jejich nástupcům.³⁸

Sv. Ignác z Antiochie vidí známku neomylnosti pro jednotlivce ve věrném spojení s biskupy místními i s biskupy po celém světě. Neboť »proto obdržel Pán pomazání na hlavě své, aby vdechl své Církvi neporušenost. Proto nenechávejte se pomazávati zápachem učení knížete tohoto světa.«³⁹ »Od tohoto kacířského jedu zůstaneme uchráněni, když se neodloučíme od Boha Ježíše Krista, od biskupa a od předpisů apoštolů.«⁴⁰

Tito biskupové, totiž roztroušeni po okrsku zemském, vyjadřují myšlení Kristovo, podobně jako Kristus vyjadřuje myšlení Otcovo.⁴¹

A tak všichni ti, kdož jsou Boží a Kristovi, jsou s biskupem...⁴²

Sv. Ignác zaručuje neomylnost všem, kdo se drží svého biskupa. On mu sdělí přesně, co Ježíš od Otce sdělil nám. Tak klade vedle sebe jako jednu, neomylnou, zaručující autoritu: Krista, apoštoly, biskupy.

Nástupce sv. Ignáce (2. pol. II. stol.) Theofil z Antiochie přirovnává Církev opevněnému a příhodnému přístavu, opatřenému plodnému ostrovu uprostřed rozbouřeného moře. Zachovává učení pravdy jako v jistém přístavu, do kterého se utíkají ti, kdo chtějí dosáhnouti spásy a hledají pravdu.«⁴³

Proti protestantskému tvrzení, že jen neviditelná, duchovní Církev nepodléhá bludům, ukazují Otcové od apoštolských dob, že ona neomylnost je složena do Církve učící, do autority pověřené učením. Jen touto aktivní neomylností učících je zaručena pasivní neomylnost věřících. A stále zřetelně je tu také vyjadřováno, že ona neomylnost je uskutečněna v obecnosti Církve učící. Ne jednotlivý biskup, nýbrž jejich obecnost představuje obecnost Církve, a tím má také její neomylnost.

V této obecnosti Církve, a to v obecnosti Církve učící, je záruka neomylnosti pro věřící dle sv. Irenea. U něho se toto učení o neomylnosti projevuje již zřetelnou formulací: »Bůh ustanovil v Církvi apoštoly, proroky, učitele a všechno ostatní působením Ducha svatého, jehož nejsou účastni ti, kdož nespěchají k Církvi, ale sami se olupují o život. Kde totiž je Církev, tam je i Duch Boží, a kde je Duch Boží, je i Církev a veškerá milost. Duch pak je pravda. Kdo nepřijímají od prsů mateřských živicí stravu ani zřídla jasné vody tekoucí z těla Kristova, vyhrabávají si rozpukané cisterny z dolíků a pijí z příkopů shnilou vodu.«⁴⁴

Nositelem této záruky pravdy jsou v Církvi zákonití nástupci apoštolů. Oni přijali pravdu nejenom jako předmět k hlásání, nýbrž jako milostný dar zaručující neomylnost věřícím: »Proto je třeba poslouchati starších, kteří nastoupili po apoštolech a kteří s nástupnictvím v biskupství přijali zázračný a jistý dar pravdy...«⁴⁵

Origenes rovněž naznačuje onu linii jistoty pravdy v Církvi: Kristus - apoštolové - jejich nástupci a poslouchající věříti. Srovnává Krista se sluncem a Církev s měsícem. Dostává světlo od Krista, a proto všem svítí, kteří kráčejí v noci nevědomosti.⁴⁶

Je třeba trvati pevně při kázání Církve. Ono postupuje uzavřeným nástupnictvím v úřadu k apoštolskému předávání. Je třeba věřiti pouze oné pravdě, která ve všem souhlasí s církevním, to jest, apoštolským podáním.⁴⁷

Je známý sarkasmus Tertuliánův, kterým častuje kacíře, domnívající se, že by celá Církev mohla blouditi a jako by teprve oni našli pravdu: »Sám rozhodni, zda Duch svatý poslaný k tomu Kristem, vyprošený k tomu na Otci, aby byl vůdcem pravdy, správcem Božím, zástupcem Kristovým, zda zanedbal svůj úřad a nechal Církev jinak rozuměti a jinak věřiti, než kázal Kristus svými učedníky, zda by tolik lidí upadlo do jednoho a téhož bludu? Odváží se někdo tvrditi, že bloudili ti, kteří nám předali víru? «⁴⁸

Výslovnou neporušenost a neporušitelnost čili neomylnost učení vyslovuje sv. Cyprián: »V Církvi tekoucí čistá, spásná a svatá voda (pravdy) nemůže býti zkažena a porušena, tak jako i Církev je neporušená a čistá«,⁴⁹ neboť »nevěsta Kristova nemůže býti zneuctěna. Je neporušená a čistá. Zná jen jeden dům, jen jednu komnatu, svatost uchovává v čisté cudnosti.«⁵⁰

Od začátku Církve vyžadovali biskupové naprostou poslušnost svému učitelskému úřadu. Vyžadovali toto úplné podrobení ode všech, kdo chtěli příslušeti k Církvi. Neposlušným hrozilo nejen vyobcování, nýbrž byli také ohroženi ve své víře. Byli pevně přesvědčeni, že je Církev opatřena zvláštním přispěním, které chrání před omylem. Opříti se učení a víře Církve bylo pokládáno za znamení bludu. Výrazně praví sv. Athanáš v boji proti arianismu: Stačí prohlásiti nepřátelům: »Toto není učení katolické Církve.«

Když uvážíme, že Bůh svěřil lidem chybujícím, podrobeným omylu, svou pravdu, na které závisí věčná spása, a když přikazuje pod ztrátou této věčné spásy uvěřiti těmto lidem omylným svou přirozeností, jestli připíná neomylné dosažení spasení na naprosté přijetí oněch pravd, je to znamení, že těmto lidem, jinak omylným, propůjčil absolutnost své jistoty čili svou neomylnost. Jinak by nemohl od nás žádati tak naprostou víru v hlásání učící Církve, protože ona víra přísluší jen božské, a proto neomylné jistotě. Tak projevil, že svěřil učící autoritě tuto svou božskou, a proto neomylnou jistotu.

Spasitel totiž prohlašuje, že bude zatracen každý, kdo neuvěří. Víra pak je ze slyšení. Proto když je tak věčné spasení a zatracení spojeno s přijetím hlásané víry, musí býti toto hlásání tak božsky zajištěno, aby bylo možno požadovati vůči němu božskou víru.

Čím je důležitější nějaká pravda pro můj život, tím jistější musí býti její podávání. Naprosto tedy jisté musí býti učení věčným, božským pravdám, bez kterých nemůžeme býti spaseni.

 

 

31 Neque enim Petri successoribus Spiritus Sanctus promissus est, ut eo revelante novam doctrinam patefacerent, sed ut eo assistente... fidei depositum sancte custodirent et fideliter exponerent.

Conc. Vat. ses. IV, c. 4. Denz. 1836.

32 Gen. 21, 22; 26, 3, Exod. 3, 17; Josue 1, 5; Jer. 1, 8; Lk. 1, 28; Jan 3, 2, atd.

33 Jan 14, 16-17, 26, 16, 13.

34 1 Kor. 2, 4.

35 Krásný ten statek opatruj skrze Ducha svatého, jenž přebývá v nás. 2 Tim. 1, 14.

36 2 Kor. L1, 10.

37 On také dal jedny: za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele, aby za účelem zdokonalení věřících konali službu, aby vzdělávali tělo Kristovo, až bychom se sešli všichni v jednotu víry a poznání Syna Božího, v dospělé mužnosti, v míře plnosti věku Kristova, abychom již nebyli nedospělci zmítanýmí a točícími se po každém větru učení skrze podvod lidský a chytrost (směřující) k provedení bludu (Efes. 4, 11-14).

38 Ad Cor. XLII, 3.

39 Ad Ephes. III, 16.

40 Ad Tral1. VII, 1.

41 Ad Ephes. IV, 2.

42 Ad Philad. III, 2.

43 Ad Autolic. II, 14.

44 Adv. haer. III, 24, 1.

45 His qui in Ecclesia sunt presbyteri obedire oportet, his qui successionem habent ab Apostolis... qui cum episcopatus successione charisma veritatis certum secundum placitum Patris acceperunt. (Adv. haer. IV, 26, 2.)

46 Hom. In Gen. I, 5-7.

47 De princ. I, 2.

48 De praescript. XXVIII.

49 Epist. 73, 8.

50 De unit. Eccl. VI, 11.