Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté

Texty Písma potvrzující Petrovo prvenství (Církev, str. 145-151)

Neporušitelnost Církve (Církev, str. 320-325)

Neomylnost Církve (Církev, str. 325-333)

Neomylnost římského biskupa (Církev, str. 338-347)

Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté (Církev, str. 354)

Silv. M. Braito O.P., CÍRKEV, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL, Olomouc 1946, str. 354

Neomylnost ve slavném prohlášení za svaté

Církev prohlašuje ve slavné kanonisaci život jistých lidí za vzor křesťanského života, že správně pochopili Krista a jeho učení a jeho víru. Kdyby se mohla Církev v tom mýliti, mohla by se mýliti v úsudku o tom, co patří k víře a jaký má býti život podle víry. U svatých totiž Církev prohlašuje učení Kristovo za posvěcující, ukazuje věřícím, co dovede věrné naplnění křesťanského života a jak mají křesťané podle svatých chápati křesťanské učení. Tím Církev prohlašuje, jak ona sama chápe křesťanství. Kdyby se mohla mýliti v tomto oceňování, co je křesťanství a jak má vypadati v praxi, byla by omylná stran samé podstaty křesťanství. Tedy, opět tu běží o historickou skutečnost, spojenou vnitřně a podstatně s pravdou. Církev není neomylná vůči historickým faktům pro ně samé, nýbrž pro jejich spojení s pravdou, v níž a vůči níž je neomylná.

Církev nařizuje takového světce uctívat a následovat. Kdyby nebyla Církev neomylná stran jeho svatosti, mohla by prohlásiti za křesťanství a vzor života z křesťanství něco, co jím není. Církev podává svaté k uctívání. Kdyby nebyla neomylná vzhledem k jejich svatosti odměněné věčnou blažeností, spojovala by křesťanskou bohopoctu s peklem a věčným zatracením. Proto prohlašují papežové při kanonisacích:

Autoritou Pána našeho Ježíše Krista prohlašuji a definuji, že N. je blažený.